𝗘𝗡𝗦𝗘𝗜𝗚𝗡𝗔𝗡𝗧

30.

První den v dubnu se táhnul, byla středa a celý den pršelo a byla zima. Celá Willsonová střední byla v pochmurné náladě a na chodbách se skoro nikdo nezastavoval. Bylo to, jakoby někdo umřel. Ale Debbie si nenechala kazit náladu ostatními a celá zářila. Zrovna šla z kabinetu Noèho Perneta alias učitele francouzštiny a výtvarných věd. Tentokrát nebyl na místě sex nebo něco takového. Zkrátka si povídali a vtipkovali o rozdělaných plátnech, co v kabinetě má. Noèvův úsměv Deborah udělal radost hned ve chvíli, kdy ho spatřila. Jenže o tom, co se před pár dny mezi nimi v jejím pokoji odehrálo, se nezmínili ani slovem. Byla zkrátka naprostá hloupost říct v průběhu sexu, že někoho milujete, když ani nejste spolu a když ani nevíte na sto procent, jestli to takto je.
A tak si dokola pokládala tu stejnou otázku – Miluju ho?
Cítila se neskutečně trapně a to byl další důvod, proč o tom s ním nechtěla mluvit. Prostě ta dvě slova z ní vypadla a to zničehonic. Byla ponořená v emocích, že zapomněla, že něco jako budoucí svatba nebo otčím existuje. Zkrátka byla zmatená ze svých pocitů a citů a cítila se jako ten nejtrapnější člověk, což ji přimělo k tomu o tom nemluvit a možná proto byla mezi nimi atmosféra tak hustá. Oba se cítili v přítomnosti toho druhého dobře, ale stačilo to na to, aby přešli to, co řekla? Debbie si ani nebyla jistá, zda to chce přejít. Nejraději by si k němu sedla do auta a na plnou hubu se ho zeptala, jestli cítí i on to samé. Ale tak strašně se bála, že to tak není. Že se mu jen líbí jako žena a to je všechno. Že nic hlubšího a smyslnějšího v tom není. A to by jí zabolelo.

—

Deborah odpadly poslední dvě hodiny a tak se vydala sama pěšky domů. Protože Retty přijela s Thibaultem a ti dva teď měli výtvarné vědy. Rosamund auto neměla a navíc byla domluvená zase se Seanem. Debbie se ji vyptávala, jak to vyřešili a jediné, co ji na to Rose odpověděla, bylo: „Ještě si nejsem jistá..." Nejspíš to bude mezi nimi složitější a nechce něco zakřiknout, což Deborah naprosto chápala, protože ona sama nikomu neřekla o Noèvovi. Ani se nezmínila, že se ji už líbí a že chce už někoho jiného než Reggieho. Což by měla říct i mu samotnému.
Došla domů asi do hodiny. Bylo tu máminé auto, což Debbie nepřekvapilo, protože tu stálo už od rána. Jediné, co bylo zvláštní bylo to, že pod ním nebylo sucho, jak u aut, co několik hodin stojí na místě bývá, ale Deborah to ani nezaregistrovala a vešla do domu. Sezula si mokré boty od bahna z cesty a odložila deštník na zem. Vtom si všimla dalších bot. V tu chvíli ji napadlo jen jediné a to pan Elliot Wood.
Šla tiše, aby nikdo nevystartoval do chodby a nedělal, že přišel jen na kávu. V obýváku ani kuchyni nebylo nic nového kromě květin s lístečkem, kde stálo MILUJI TĚ. Proč to všichni všude musí říkat?, pomyslela si Debbie.
A tak zbývala ještě jedna místnost, kde, když byla přímo u dveří, by ti dva mohli být. Nekontrolovatelně otevřela dveře a spatřila nějakého hnědovlasého chlápka se strništěm a špatným účesem. Její matka i on se naprosto zlekli a zalezli nazí pod peřinu.
„Zdravím," řekla Deborah ironicky. „Jsem družička tady paní nevěsty na svatbu, co bude mít už tento měsíc." Bez jakékoliv odezvy zavřela a seběhla po schodech nahoru a vlezla do svého pokoje. Tak strašně by to chtěla Noèmu říct. Chtěla by mu říct i, jak moc si zaslouží někoho lepšího než její matku, ale jak to chcete říct člověku, kterému nechcete ublížit?
Od tohoto večera se Phoebe Deborah vyhýbala jako středoškolačka a stejně tak naopak. Její matka také nevěděla, jak o nevhodných věcech mluvit a tak se snažila zapomenou na to, že ji její dcera přistihla při nevěře s jedním kolegou z práce.