Byly to už asi tři, čtyři roky, co jsem ji poprvé spatřil. Byla krásná, chytrá a vtipná, vždy věděla, co říct, měla nadhled a kdykoliv jsem ji spatřil a uslyšel její hlas, ten temný svět zmizel a rozplynul se v prázdnotě, co jsem za sebou nechal. Byly tu jen její modré oči a zářivý úsměv. Tak moc jsem ji miloval. A vůbec mi nevadilo, že jsem ji vídal je na videích na Youtubu.
Říkala si Aida a nebyla jako ostatní holčičí vlogerky. Neměla stupidní make-up tutoriály, mluvila o svém zajímavém životě, mluvila o problémech ve světě, o problémech mezi lidmi. Byla tak chytrá a věděla tolik věcí. Proseděl jsem dlouhé večery nad jejími videi a jen naslouchal jejímu hlasu. Všiml jsem si, kolikrát se zmiňovala o tom, jak ji lidé opustili, protože podle nich byla divná šprtka, co se straní lidí. Bylo mi jí příšerně líto. Kdyby věděli, jaká doopravdy je, prosili by ji, aby se na ně alespoň podívala. Smutné bylo, že mezi ně spadali i její rodiče.
Ale takový svět prostě nebyl. Utahovali si z ní a nadávali jí, jen protože byla trošku jiná. Postupem času jsem si všímal toho jejího zklamání v jejích očích. Toho smutku v jejím vždy veselém hlase.
A později jsem si všiml i těch jizev.
Měla je po celém těle. A pak i ty modřiny, o kterých jsem si původně myslel, že jsou cucfleky. Na některých místech byla zaschlá krev a hnisající rána. Její oči potemněly. Viděl jsem, jak se smutek uvnitř nich změnil na strach. A ten na trauma. Její hlas jí věčně poskakoval a úsměv byl tak hraný, že mě bolelo se na to dívat. Něco bylo hodně špatně. A lidé, kteří ji sledovali, si toho všimli také.
„Všimli jste si těch jizev?“
„Jep, a co ty modřiny?“
„Viděli jste, jak se jí klepaly ruce?“
Měli jsme o ní všichni strach. Ale všechny komentáře, ve kterých se jí ptali na to, co se jí děje, ignorovala. V každém videu se méně a méně podobala sama sobě. Aida často v minulosti dělala vlogy venku na zahradě nebo v lese, ale od té doby, co se objevily ty modřiny, nic takového nenatočila. Byla vždy ve svém pokoji, na posteli, upínajíc oči někam za kameru. Vypadlo to.. zvláštně. Jakoby se vůbec nesoustředila na to, co říká. Jakoby to jen z něčeho tupě četla.
Po pár týdnech konečně udělala stream, kde povídala něco o tom, jak se lidé nestarají o životní prostředí. Nevnímal jsem její slova. Pozoroval jsem její okolí a snažil se zjistit, jestli na záznamu není něco podezřelého. Také jsem si všímal komentářů lidí, kteří vysílání sledovali. Všichni vypadali tak vyděšeně. A nebylo se čemu divit, všichni viděli, jak se třásla. Vypadala vychrtle. Jako anorektička.
„Jestli si v nebezpečí, hraj si se svými vlasy.“ napsala jakási dívka v chatu a zraky skoro sta tisíc lidí se upřely na její obličej. Jen dál povídala, bůhví o čem a měla na tváři ten umělý úsměv, který nám pár posledních týdnů ukazovala.
A pak si začala na prst natáčet pramen vlasů.
Chat začal šílet. Všichni začali psát podobné věci, věděli, že to všechno četla, viděli, jak očima přejíždí po pravé straně mobilu a pozorně to pročítá. A tímhle streamem to teprve začalo.
Dalších několik dnů jsem já a dalších několik tisíc lidí sledovali každé její video, zkoumali každou nesrovnalost, každé podezření. Třeba odraz na zrcadle, kde byly vidět mříže na jejích oknech. Nebo dvojitý zámek na dveřích. Jejího pokoje.
Jizvy, škrábance a modřiny se jen zvětšovaly. A přišly první spekulace o tom, že ji někdo drží násilím.
S každým videem se tyto úvahy potvrzovaly. Lidé si všímali Aidiných otlačenin na zápěstí, které vypadaly jako od pout nebo provazu. Jednoho dne se dokonce objevila s natrženým rtem. Přestala odpovídat na komentáře a napsala zprávu jen jednou. Když jí lidé říkali, že za ní zajedou, aby zkontrolovali, jestli je v pořádku.
ČTEŠ
Creepypasty
HorrorDěsivé těstoviny. Všichni si teď přiznejme - aspoň jednu jsme v životě četli, a jestli někdo náhodou ne, tak se rovnou vrhněte na čtení. (Chtěla bych ještě dodat, že creepypasty nejsou moje :)) ---------- Umístění: #13 v horor - 16.12.2020 #2 v hor...