Creepypasty

Dobrá víla

Před nějakou dobou jsem se začala fakt seriózně zajímat o Deep Web a jeho tajemství. Popravdě je tohle jedna z věcí, která mě doopravdy děsí, protože je narozdíl od Creepypast děsivá.

Deep Web samotný je část internetu, kam se dostanete jen s heslem – databáze, archivy, sklad informací z tajných organizací. Ale pak je zde Dark Web, který je ještě hlouběji. Lidé si často myslí, že je Deep Web plný věcí jako na Dark webu, ale to by byla naprosto příšerná představa.

Na Dark webu se totiž dají hledat takovéto věci:

– nelegální porno, drogy a zbraně

– nájemní zabijáci, hackeři a také únosci

– radikální náboženské organizace, často nabádající k vraždám a sebevraždám

– pokusy na lidech, stránky pro pedofily a zoofily

– návody k zabíjení, porcování lidského masa atd.

– crush porno (lidé si vyberou zvíře, třeba štěňátko, a potom za prachy říkají lidem, jak ho mají ve videu mučit, třeba po něm šlapou nebo ho rozřezávají)

– snuff filmy (videa, ve kterých je zachycena opravdová vražda člověka)

– red room

Poslední zmiňovaná věc je jedna z legend internetu. Jde o místnost, kde se naživo vysílá záznam mučení a vraždy člověka. V souvislosti s tím mě napadl tento příběh, který sice podle mě není děsivý, ale mě samotnou znepokojilo, že něco takového se může doopravdy odehrávat.

Chtěla jsem tím poukázat, jak dokáže být lidská rasa neuvěřitelně zvrhlá.

Upozornění: I přesto, že se příběh jmenuje docela poeticky „Dobrá víla“, čtení není pro děti a slabé povahy

O maminku jsme s tátou přišli už dávno. Ona byla stejně jako on blázen do počítačů. Nikdy se ale nedostala na jeho úroveň, i když si to moc přála. Potkali se na vysoké škole a okamžitě se do sebe zamilovali. Tak mi to alespoň Tristan, můj táta, vyprávěl. Nikdy jsem ji pořádně nepoznal, a asi to bylo dobře. V pěti letech se dítěti dá lehce zlomit srdce.

Byl jsem malý kluk, lehký terč pro děti, které měly chuť někoho zmlátit, nebo mu vzít peníze, kterých jsem měl vždycky dost.  Pravidelně jsem přicházel domů s brekem, odřenými koleny a když jsem se snažil bránit, tak i s vyraženým zubem. Vrhal jsem se tátovi do náruče a brečel, zatímco si mě přitiskl na hruď a hladil mě ve vlasech. Pamatuji si, jak mě vždycky uklidňoval povídačkou o tom, že každý z nás má na světě svou dobrou vílu a že v ni stačí jen věřit a ona mi splní to, co si ze srdce nejvíc přeju. Odežene zlé lidi, odstraní šikanéry, vyřeší mé problémy. A já věřil. Moc jsem si přál, aby měl pravdu.

Děti, které mě šikanovaly, odešly na jinou školu, stejně tak učitelky, které mě neměly rády a schválně mi dávaly špatné známky či bezvýznamně kruté tresty. Všechno bylo snazší, když jsem věřil na svou dobrou vílu.

Táta se o mě dobře stará. Někdy až přehnaně. Když nesedí celé dny u počítače a nepracuje pro jednu IT firmu z domova, uklízí doma a vaří, ptá se mě na školu. Funkci mámy zastává skvěle, ale dělá to spíš kvůli tomu, že o mě nechce přijít. Zbyl jsem mu jen já.