Creepypasty

Doors

Asi začnu s tím, že jsem byl adoptován.

Svoji pravou matku jsem nikdy nepoznal.. opustil jsem jí v době, kdy jsem byl příliš malý na to, abych si cokoliv pamatoval. Nemohu si ale stěžovat, svoji pěstounskou rodinu miluju. Byli na mě vždycky tak hodní. Nemusel jsem se bát toho, že bych neměl co jíst, spal jsem každý den v teple a pohodlí a moje večerka byla skoro neomezená.

Povím vám něco málo o své rodině: Nejprve – moje matka. Nikdy jsem jí neříkal přímo mami nebo maminko, spíše jsem jí říkal jejím křestním jménem, Janice. Ale nevadilo jí to, říkal jsem jí takhle už asi tak dlouho, že si toho přestala všímat a zvykla si na to. Byla to strašně milá a laskavá žena, právě ona byla ta první, kdo přišel s tím, že mě adoptují. Někdy jsem si při sledování televize položil hlavu na její klín a ona mě jemně hladila a drbkala na zádech. Typická máma, jako vystřižená z Hollywoodských filmů.

Pak je tady můj otec… Jeho jméno je Richard a nikdy mě neměl moc rád, tak jsem mu začal říkat tati v mém zoufalém pokusu o získání pozornosti a navázání kontaktu. Nefungovalo to. Nezáleželo na tom, jak jsem mu říkal, nikdy mě neměl rád tak jako svou dcerku. Což je pochopitelné.

Byl známý svým přísným přístupem. Neváhal své děti proplesknout, když udělaly něco špatně. Pocítil jsem to na vlastní kůži už když jsem se jako malý učil chodit na záchod, už si ani nepamatuji, kolikrát mi naplácal. No.. když už nic jiného, tak jsem díky jeho metodám slušně vychovaný.

A pak tady je moje sestra. Emily byla hodně malinká, když jsem byl adoptován, takže jsme byli zhruba podobně staří, i když ona byla přece jenom o trochu starší. Bral jsem ji ale stejně jako svoji malou sestřičku, kterou musím ochraňovat. Vycházeli jsme spolu dobře, až překvapivě dobře na to, jaké jsou většinou vztahy mezi sourozenci. Vždycky jsme spolu byli vzhůru dlouho do noci a jenom jsme si dlouhé hodiny povídali. Tedy, povídala spíše ona; já ji radši poslouchal, miloval jsem její příběhy. A miloval jsem i ji.

V našem malinkém domě jsme neměli dostatek pokojů a protože se mi nechtělo samotnému spát v obýváku, dali mi rodiče k Emily vedle postele matraci. Od té doby tam spím natrvalo. Nevadilo mi to, protože jsem s ní vždycky rád trávil čas a mohl jsem jí být nablízku, kdyby potřebovala pomoct.

Všechno se ale změnilo té strašné středeční noci. Byl jsem doma a zrovna jsem si dával šlofíka, když jsem uslyšel, že dole Emily otevřela vchodové dveře. Ten zvuk mě vytrhl ze spánku a já rychle pádil z pokoje dolů po schodech do obýváku, abych jí přivítal. Emily prošla vstupními dveřmi, obejmula mě a po ní ji následovala Janice a můj táta.

„Vyspal si se dobře?“ škádlila mě Janice, zatímco mě drbala na hlavě. Jen jsem pohodil hlavou a zachrápal, abych jí škádlení oplatil.

„Tyhle zvuky na svoji mámu nedělej!“ vyjel na mě táta, zatímco za nimi zavíral dveře a věšel si kabát.

„Vždyť jsem jen vtipkoval..“ zavrčel jsem dostatečně potichu, aby to neslyšel. Zřejmě se mi to podařilo, protože mě nezfackoval.

Emily se se mnou přesunula do našeho společného pokoje. Začala mi vyprávět o svém dni, co všechno prožila, viděla, vždyť to znáte, mluvila o takových těch věcech, co zajímají jen teenagerky. Stejně jsem ji ale poslouchal, aby se necítila špatně a odstrčeně. Po jejím výkladu navrhla, že se půjdeme koukat na televizi a já se ihned hnal na gauč, abych zabral ovladač. Jen zakoulila očima nad tím, že se její malý bráška chová jako děcko a sedla si vedle mě.