Creepypasty

Lolita

Každý den u snídaně jsem koukala do oken toho nádherného bílého domu. Bydleli jsme ve čtvrti, kde se to víceméně hemžilo pouličními gangy, bezdomovci a dealery drog, ale tenhle dům tu stál jako vytržený z Hollywoodu.

Klasické mexické domy s barevnou fasádou neměly čistou bílou barvu, neměly krásně upravenou zahradu a už vůbec ne bazén. V téhle části města na takový luxus nikdo peníze neměl. Dům vlastnil jistý muž jménem Miguel, táhlo mu už na padesátku a černé vlasy mu prorůstaly stařeckou šedinou, stále ale vypadal plný života.

Nedivím se mu, být zazobaný chirurg, co každý den svačí kaviár, člověku musí přece dělat radost. Ale jak se ukázalo, spokojený nebyl.

Žil hodně izolovaně, moc nevycházel ven z baráku.

V domě byl vždycky jen on a jeho gigantická sbírka panenek, které byly vždycky v perfektních ozdobných šatech se spodničkami, jako pro lolitky. Sousedé, ani táta, se kterým jezdil rybařit, o něm toho moc neví, ale co se mezi lidmi šeptá, nikdy nikoho neměl. Možná pár úletů v nedalekém klubu, ale žádné randění, žádné manželství, prostě nic. Osamělý život.

Ale když jsem se jako každé ráno dívala do jeho gigantických oken, lemovaných semišovými závěsy, spatřila jsem, že si adoptoval holčičku. Bylo jí odhadem okolo 9 let a vypadala hodně šťastně.

Po dobu asi tří dnů jsem je sledovala.

Jak si ráno hrají, jak s ní pán domu hraje deskové hry a jak spolu koukají na pohádky v televizi. Bylo vidět, že z toho snad má i větší radost Miguel, doslova zářil. Po té době, co žil sám, bylo hezké ho vidět tak šťastného.

,,Jaké je to mít za tátu takovýho boháče?"

Stoupla jsem si na špičky, abych viděla přes plot na jeho novou dcerku. Když jsem ji viděla zblízka, bylo vidět, že je asi starší, než jsem si myslela. Tak 11 let. A také jsem si až teď všimla, že byla na vozíčku.

,,Kupuje mi hodně věcí, hlavně panenek. Mám ho ráda."

Řekla jen s úsměvem a zamrkala těma obrovskýma modrýma očima. V ruce svírala jednu z Miguelovo lolita panenek, která byla oblečena do růžových šatiček a ve vlasech měla spoustu krásných sponek a mašliček. V duchu jsem žárlila, já dostávala panenky jen výjimečně a to jen ty ošklivé hadrové.

Nedokázala jsem si ani představit, jak se musí holčička jako ona mít.

Žít v baráku, co je v podstatě dům pro panenky. A ne ledajaké panenky. Ty, co Miguel kupoval, byly od malinkých, co se vešly do ruky, až po obrovské, co byly veliké jako já.

,,Jak se jmenuješ ty?" vyhrkla na mě najednou a upřela na mě svá zvídavá očka.

,,Silvia, a ty?"

,,Táta mě pojmenoval Camilla." kníkla tiše a přejela pohledem na panenku v jejím náručí. Vypadala šťastně. Opravdu šťastně.

Pár dní po našem krátkém rozhovoru jsme si povídaly přes plot znova. Mluvila o tom, že jí Miguel našel na ulici, že byla vyhublá, dehydratovaná a rozdrásané nohy do krve, do kterých se jí dostala infekce.

Bylo to s ní hodně zlé a s úrovní mexických ulic by tam brzy zahynula, ale naštěstí se zjevil její nový táta a postaral se o ní. Jelikož byl sám doktor, postaral se jí o nohy a sehnal jí vozíček. Nakrmil ji, ošatil a udělal šťastnou.

Bohužel Camilla začala pociťovat, že nohy už asi nebudou fungovat. Svěřila se mi s tím, že se táta snaží najít nějaký lék, který by jí infekci ještě nějak zastavil, ale údajně to už když ji našel, nebylo moc nadějné.