Creepypasty

Fireflies

Husí kůže mi naznačila, že jsme už blízko.

Zvedla jsem unaveně hlavu a za oknem autobusu jsem spatřila nekonečné moře stromů, které ozařovaly sluneční paprsky. Bylo ráno a vzduchem se nesl chlad, společně s vůní jehličnanů a přírody. A vzpomínky se začalo opět vracet, jedna po druhé, každá z nich mi dala větší a větší facku, která mě probrala ze sladkého spánku do tvrdé reality. Jsem zpátky v táboře.

Vždycky jsem to tu strašně nenáviděla. Máma mě sem už od desíti let posílala, protože sem jezdila taky a děsně se jí to líbilo, protože tu z malých holčiček dělaly veliké slečny. Nevím přesně, kdo přišel na ten idiotský nápad, ale správná žena se udělá z dívky tím, že ji budete nutit vařit, vyšívat, chodit na dvaceti kilometrové pochody do Kanadských lesů a dávat jim stezky odvahy mezi medvědy a lesními šelmami. Je to něco jako dívčí skaut, až na to, že já skaut nikdy být nechtěla. Takže hádám, že těch deset dní protrpím a falešným úsměvem na tváři, zatímco mě budou šťouchat do zad, ať se nehrbím. Takový je tábor Světlušek. Nudný a zbytečný.

Nebylo by to tak hrozné, kdyby tu se mnou někdo byl. Já si tu bohužel za těch osm let nikoho nenašla, a když už, byl tu jen na jeden ročník. Cesta sem totiž stála fakt hodně a provoz tábora byl ještě náročnější. Vede sem cesta přes lesy a kaňony, tábor je totiž naprosto izolovaný a všechno, co tu jíme, si ulovíme, vypěstujeme, natrháme nebo navzájem ukradneme. Morálka za jedna.

Jakmile autobus s trhnutím zastavil, všechny dívky, které na rozdíl ode mě byly buď natěšené, nebo tu byly poprvé a nevěděly, co je tu čeká, vyběhly ven. S povzdechem jsem vylezla ven i se svým masivním batohem a stanula na mě známé planině s vlajkou na stožáru uprostřed a s chatkami okolo okraje. Svítilo ranní sluníčko a pofukoval vítr, ptáci zpívali, vypadalo to celkem hezky. Tedy až do doby, než přišla Bianca.

„Seřaďte se děvčata!“ začala hulákat a tleskat rukama, jako učitelka tanga. Měla bílou košili a černé jezdecké kalhoty, které snad nikdy nesundávala. Její hnědé vlasy napadené šedinami, byly úhledně sepnuté do utaženého drdolu, kterým si snažila vyhladit vrásky.

Jediným elegantním pohybem vyndala z kabelky seznam jmen a my po celou dobu, co nás vyvolávala, nemohly ani pípnout. Když totiž někdo promluvil, vytáhla jezdecký bič a práskla jím o zem, což mi asi třikrát přivodilo infarkt. Byla to šílená baba.

A podle toho taky vypadal tábor. Spartanské zařízení a topení jen přes krby v hlavní chatě a v malých chatkách. Po vyvolání všech jmen jsme obdržely podobné blůzky, jako měla na sobě ona a odporné kostkované sukně, které nám zakrývaly kolena. Praktické při rytí záhonů.

I když tohle byl čistě holčičí tábor, styděla jsem se jako nikdy v životě. Nenáviděla jsme nošení sukní, zvlášť těch, co byly tak dvacet let staré a páchly zatuchlinou. Jen jsem se to snažila překousnout a vzala jsem svůj půltunový kufr do chatky, abych ho zasunula pod palandu a začala svoji desetidenní depresi.

Bianca si myslela, že by bylo úžasné, začít tábor pětihodinovým výletem do přírody. Po těch několika hodinách, jediné, co mi v hlavě přeskakovalo, byla jména mechů a rostlin, které do nás hustila snad celou dobu a pokaždé podotýkala, že si v táboře dáme soutěž o to, kdo jich vypíše nejvíc. Vždy to následoval sborový povzdech, dokonce i od dívek, které si optimisticky myslely, že tento tábor bude zábava.