Creepypasty

Tili tili boom

Bylo mi asi pět, když mě nechali hlídat mou prababičkou Yanou. Byla z Ruska a anglicky uměla jen pár frází, ale to bylo fuk. Neměl jsem ji moc rád. Byla divná.

A když říkám divná, myslím tím vážně divná. Většinu času jen seděla u sebe v pokoji a koukala z okna ven. A taky každý večer chodila okolo domu, aby se ujistila, že jsou všechna okna a dveře zamknutá. A jelikož měla potíže se zrakem, většinou někoho brala s sebou, aby si byla stoprocentně jistá.

Byla neustále paranoidní a kdykoliv slyšela v noci nějaký divný zvuk, i když to byl třeba jen náš pes, hned začala žvatlat pomatená slova v ruštině.

Maminka jí uklidňovala, ale moc dobře věděla, že jejím anglickým útěchám nerozumí. Jediný, kdo v téhle rodině kromě prababičky uměl rusky, byla babička. A ta už byla po smrti.

Moc si dala záležet na tom, když jsme u ní přespávali, abychom šli do postele včas. Nikdo neví proč to tak bylo, ale vždycky byla naprosto hysterická, když jí nebylo vyhoveno.

Jednoho večera rodiče chtěli jít ven do společnosti a nezbyl na hlídání nikdo jiný, než právě prababička Yana.

Nechtěl jsem jí nějakým způsobem zasahovat do jejího „programu“ a dělal jsem to, co normální pětileté děti dělají. Kreslil jsem si, koukal na Toma a Jerryho a dal si před spaním teplé kakao.

Pak přišel čas jít na kutě. Venku už byla černočerná tma a já jen tiše naslouchal meluzíně, co si zpívala v komíně smutnou píseň. Ale mimo ní jsem slyšel i kroky.

Šouravé, ale těžkopádné kroky na naší rozvrzané dubové podlaze. Yana zase chodila po domě a zamykala dveře.

Po chvilce se mé dveře otevřely a vstoupila do mého pokoje. Její propadlé tváře působily ustaraně a vyděšeně.

Vypadala, jakoby mi chtěla něco říct. Určitě mi toho chtěla říct opravdu mnoho, ale svou chabou anglickou slovní zásobou mi řekla jen pár slov.

,, Ty lehnout a poslouchat.“

Poslušně jsem se položil do peřin a až po nos jsem se přikryl peřinou. V místnosti bylo neobvyklé chladno a Yana působila mnohem víc zneklidněná, než normálně. Posadila se vedle mé postele do semišového křesla a jednu zkřehlou ruku mi položila na peřinu. Úplně jsem ztuhnul, když jsem ji ucítil, bylo to jako mít na sobě kus mrtvoly.

K ní neměla prababička ani moc daleko, ale to jsem si nechal pro sebe.

Nevěděl jsem, co bych od ní měl poslouchat, ale očividně to vypadalo důležitě. Když ale otevřela pusu, všechna důležitost se náhle vytratila.

,, Tili Tili bom,

Zakroy glaza skoree,
kto-to hodit za oknom I stuchitsya v dveri.Tili Tili bom,
krichit nochnaya ptitsa,
on ezhe probralsya v dom k tem,
komu ne spitsya.

On idet,
On uzhe
Blisko.

Tili Tili bom,
Ty slyishish, kto-to ryadom?
pritailsya za uglom I pronzaet vzglyadom.

Tili Tili bom,
vse skroet noch nemaya,
za toboy kradetsya on I vot-vot poymaet.

On idet
On uzhe
Blisko“

Ona mi… zazpívala ruskou ukolébavku? Myslím si, že jí asi muselo dojít, že jí nerozumím, ale nechtěl jsem jí rušit. Vypadala děsivě. I její hlas se jakoby změnil.

Zírala upřeně ven z okna mého pokoje a odříkávala básničku svým silným ruským přízvukem jako nějakou zázračnou mantru.

Když skončila, ozvěna jejího děsivého hlasu se mi ještě dlouho ozývala v hlavě. Měl jsem pocit, jakoby do mě přes tu píseň něco vložila, ale nemohl jsem určit co.

,, Ty nechodit pryč.“

A odešla.

Zkoušel jsem zavřít oči a usnout, ale ten její hlas…

ten její zatracený hlas nechtěl zmlknout.

A tak jsem se jen převaloval v posteli a hrál se stíny.

Dokud jsem neuslyšel ten zvuk.

Něco se plížilo okolo domu.

Rychle jsem sebou trhnul a schoval se pod peřinu. Horkým dehcem jsem si zahříval zkřehlé ruce, které se klepaly strachem. Ten zvuk… bylo to, jakoby někdo přejel drápy po zdi.

Jakoby někdo zaťukal na dveře.

Jakoby se ty dveře otevřely.

…

Tlumený náraz. Bolestné zavytí. Pak ticho.

…

Ráno rodiče našli prababičku poklidně spící na gauči, zatímco u nás v kuchyni vedle vstupních dveří ležel mrtvý pes. Byl rozsápaný, bez srsti a bez jakéhokoliv masa. Zbyla z něj jen kostra.

Nebylo normální, když vnouče spí u sebe v pokoji, polomrtvé strachy z ruské ukolébavky, zatímco jeho prababička sedí v křesle poté, co vykuchala vašeho oblíbeného chlupatého kamaráda.

Marně se snažila vysvětlovat, že to ona nebyla. Pořád říkala něco o obětním beránkovi a podobných blbostech.

Rodiče to brali jako impulz k tomu, aby ji poslali do blázince.

Ve které nakonec i umřela.

Nebyl to hezký konec, ale umřít v rodině, kde ji nenáviděli, nebo v blázinci, kde se alespoň ztratíte mezi ostatními narušenými lidmi?

Teď, když už mi dávno není pět a prababička je pár metrů pod zemí, jsem na to začal zapomínat.

Ale jednoho večera jsem tu její děsivou básničku našel.

A když jsem k ní našel i překlad, mé dětství se mi rozpadlo před očima…

Tili tili bom,

teď zavři svoje oči,

Někdo obchází náš dům,

už klepe na dveře.

Tili tili bom,

ptáci noci zpívají,

Už je uvnitř domu,

aby viděl ty, co nespí.

Přichází, už je skoro tu,

blízko…

Tili tili bom,

už ho slyšíš?

Číhá támhle v rohu,

upřeně na tebe zírá.

Tili tili bom,

temná noc vše skrývá,

za tebou se plíží,

už tě skoro má.

Přichází, už je skoro tu,

blízko…