Creepypasty

Ve zdech

Minulý rok v létě jsem se přestěhoval do domu střední třídy. Tento krok proběhl hladce a zdálo se, že všechno prostě... funguje. Během cyklu se nic nerozbilo, měl jsem spoustu přátel kteří mi pomohli, dokonce jsem našel dvacet babek v gauči!

No, zpět k domu. První den nebo dva, jsem myslel, že život už nemůže být lepší; moje holka byla krásná, moji přátelé byli šťastní, a moji rodiče napravovali svůj vztah. Nicméně jsem si neuvědomil - dokud nebylo pozdě - že jsem byl odsouzen k tomu, abych zůstal v tomto vězení, ve kterém teď sedím, když vám vyprávím tento příběh.

Když se to stalo poprvé, byl jsem ve svém pokoji. Byl jsem v zóně na mém Xboxu. Nakopával jsem tlustý zadek teroristy, když jsem ze zdola slyšel pohyb (můj pokoj byl ve druhém patře). Znělo to, jako by tam dole někdo pobíhal. Jako by běhali z místnosti do místnosti, bušili do stěn, bylo to prostě nepříjemné.

,,Hej, Jeffe! Vypadni z mého domu, řekl jsem ve tři, blbečku!"

Hluk přestal.

Počkal jsem pár okamžiků, než jsem se vrátil k mé hře, ale bylo už pozdě. Byl jsem odsouzen k zániku. Viděl jsem, že to na mě přišlo příliš pozdě... Tank.

,,Zatracenej..." Povzdychl jsem si.

Několik dalších dní bylo normálních, neozývaly se žádné zvuky které tam nepatřily, jen trubky, topení, znáte to. Zatím o tři dny později se ten idiot Jeff vplížil do mého domu a začal bušit do zdí.

,,Dobře, tentokrát se ven jen tak nedostaneš!" Zakřičel jsem, když jsem se řítil ze schodů. Jakmile se má noha dotkla posledního schodu, něco se pohnulo v koutku mého oka. Podíval jsem se tak rychle, až jsem dostal ránu. ,,Ah, zatraceně!" Zasténal jsem. Vůbec jsem nedával pozor na fakt, že cokoliv bylo v domě - zmizelo.

Potom se to zhoršilo.

Stejnou noc, když jsem ležel v posteli, se znovu ozvalo to bušení. Bylo to nejen horší, ale tentokrát to bylo na mém patře domu. Byl jsem si jistý, že jsem všechno zamkl, než jsem vyšel nahoru, takže jsem se tu málem pochcal strachy, zatímco mi něco demolovalo barák. Vlastně jsem si přes sebe přetáhl přikrývku - hej, byl jsem vyděšený - když se ten hluk přiblížil k mým dveřím. Očekával jsem, že mi to otevře dveře a zabije mě, ale přestalo to.

Druhý den ráno, když jsem vstal z postele, jsem popadl svou baseballovou pálku. Ať už to bylo cokoliv, bylo to tam pořád a bude toho litovat. Nic jsem nenašel, ale můj dům byl zničený. Skoro všechno bylo převrácené, roztrhané, rozbité, chybělo, nebo ještě hůř - myslel jsem, že jsem byl vykraden.

Zavolal jsem policii, ale neudělali ani hovno. Ten hluk ale ustal na týden nebo tak nějak, a to vše usnadnilo. Samozřejmě jsem byl nasraný, že nějaký sráč zničil můj nový dům, ale aspoň jsem byl v pohodě. Ale samozřejmě, teď už vím, že to nebyl zloděj, nebo Jeff, nebo trubky ve zdech... Bylo to ve zdech.

Týden po incidentu se to vrátilo.

Tentokrát jsem byl nasraný. Ze spánku jsem byl vytržen hlukem vázy, která se dole rozbila na tisíc kusů. Rozbila se a malé kousky se ještě několik sekund po počátečním rozbíjení lámaly, jako by se mi vysmívaly.

Nedlouho poté, jsem zase začal slyšet víc hlubší, hrdelní bušivé zvuky na zdech.  Vycházející nepochybně z nich. Když jsem si lehl na postel, pouhou chybou jsem vypustil ten nejmenší, nejtišší a nejděsivější pískot a hluk ustal.

Mělo to ty nejostřejší uši, jaké jsem kdy viděl.

Po několika pečlivě dlouhých okamžicích ticha jsem uvolnil dech, který jsem zadržoval, v domnění, že to prozatím skončilo. Velká chyba, uvědomil jsem si, když zvuky začaly řádit v patře. Neuvěřitelně rychle, neuvěřitelně hlasité, plácnutí, pád, bouchnutí proti mé dřevěné podlaze.

Zvíře, které jsem teď mohl přesně nazvat, rozbilo mé dveře intenzivní silou a strčilo je až na opačnou stranu místnosti. Jako inteligentní jedinec jsem se schoval pod svým neproniknutelným polem bezpečí známým deka.

Hluk toho monstra běžící přes můj pokoj byly kroky. Hluk tohoto monstra procházejícího mým pokojem, je dostatečný na to, aby mi v této blízkosti poškodil ušní bubínky, byla ta nejděsivější věc, jakou jsem kdy v životě zažil.

S náhlým výbuchem adrenalinu jsem odhodil přikrývku ve směru té věci a nějakým způsobem přímo zasáhl její tvář. Kdokoliv - nebo cokoliv - to bylo, bylo omráčeno. Ale ne na dlouho, a já to věděl. Zběsile jsem se přesunul napříč mým pokojem a pokoušel se dostat ven ze dveří, dolů a ven, kde jsem mohl přitáhnout pozornost veřejnosti.

Tu noc jsem neměl štěstí na své straně. Věděl jsem to, protože jsem zezadu popadl velký kus mých vlasů a vytáhl je s takovou silou, že spolu s nimi přišly kousky kůže a hodně krve. Než křik unikne mé hlasové schránce, drží mě tmavé bezsrsté zvíře, které chodí po čtyřech s tváří, kterou si těžko dokážu znovu představit, která mi pak rozbije hlavu pěstí a pošle mě do temnoty, vítaného spánku.

*****

Nastěhoval se někdo nový, ale neuvědomují si mou existenci, pitomci. Trpělivě sleduji, čekám, slyším a doufám, že ano. Ale ne. Já ne. Nestojím jim za to.

Možná kdybych zabouchal na zdi...