Creepypasty

Safe place

Už se doma necítím bezpečně.

Určitě nejsem jediný člověk na světě, který to takhle má. Nejsem jediná dívka, která má otce, který ji mlátí. Nejsem jediná dívka, která má mámu alkoholičku.

Nejsem jediné dítě, které hledá bezpečné místo, kam se schovává před realitou.

Někteří hledají únik na dně půllitru piva, někdo v cigaretách a drogách. Mým úkrytem se stala knihovna.

Zním asi trochu zvláštně, ale nikdy v životě jsem se necítila tak dobře, jako v knihovně. Příjemní lidé, okouzlující ticho a hlavně spousta koutů, kde se můžete schovat a číst až do zavíračky. Mezitím se dokážete naprosto odpojit od reality, nevnímat čas, který vám proplouvá mezi prsty. Jste tu jen vy a vaše kniha, ve které se ztrácíte, seznamujete s postavami a zažíváte dobrodružství, o kterých se vám může jen zdát.

A samozřejmě nemusí jít jen o fantasy, ježdění na dracích a bojování s démony. Mohou to být obyčejná dobrodružství. Jako večeře s imaginárními milujícími rodiči.

Bylo mi vždycky dobře, když jsem se nemusela vypořádávat s realitou a jen se toulat v příbězích. Rodiče si často ani nevšimli, že jsem zmizela. Nevěděli by, kdy jsem. Nikomu z nich jsem neřekla, kam chodím. Nechci, aby věděli o mém úkrytu.

Jednoho dne, kdy jsem seděla jako vždy a severní straně knihovny, za mnou přišla jedna z knihovnic. Byla to jistá stařenka, která tu pracuje skoro celý život. Neslyší na jedno ucho a paměť má už trochu opotřebovanou, ale na mě si pamatuje. Znala jsem ji, a ona mě. Byla jsem v knihovně nejznámější a nejčastější návštěvník.

„Zlatíčko? Máš chvilku?“ usmála se na mě a já okamžitě odložila knihu. Samozřejmě jsem nezapomněla na záložku.

„Jistě, copak potřebujete?“ oplatila jsem jí úsměv a uvolnila jsem jí místo na křesle. Slušně ho ale odmítla a místo toho mi rukou pokynula, abych ji následovala.

„Chtěla bych ti něco ukázat.“

Většinou, když tohle říkala, zavedla mě k nově dovezeným knihám, nad kterými se vždycky její stařecký obličej jakoby rozzářil radostí, ale tentokrát vypadala vážněji. Drala mě mezi poličkami na knihy pro děti až k odborné literatuře, kam jak už z vlastní zkušenosti vím, nikdo moc nechodí.

Došly jsme až na kraj obrovského oddílu a zastavili se před nenápadnými dveřmi, které na sobě ovšem měly velkou žlutou výstražnou ceduli s nápisem „Vstup pouze pro zaměstnance“.

„Allie, chtěla bych ti něco dát, ale nesmí to nikdo vidět. Jakoby to neexistovalo. Rozumíš?“

Poslušně jsem pokývala hlavou, ale na tváři jsem měla rozpolcený výraz. Čekala jsem, že dostanu nějaké speciální členství, že mě bude chtít zaměstnat jako knihovnici a vyndat mi z kumbálu, který za dveřmi byl, nějaké zapovězené knihy. Ale ona jen vyndala z kapsy stříbrně se lesknoucí klíč, vtiskla mi ho do dlaně se slovy;

„ Buď tam jak dlouho chceš, jen za sebou zamkni. Na tři západy.“ Narovnala si brýle na nose. „Ať tě nikdo nevidí drahá, jinak ti budu muset klíček odebrat.“