Táborové léto 2

44: She's finally here

Společně jsme došli k bráně, abychom Yolandu přivítali. Richie jí pro jistotu nabídl své rámě, ale ona ho odmítla. Přesně takovou jsme ji všichni znali. Přestože měla za sebou několik dnů, strávených na nemocničním lůžku, tvářila se úplně bezstarostně. Když nás spatřila, rty se jí automaticky zvlnily do širokého úsměvu.

,,Tak ráda vás vidím!" vydechla. Pohled však ihned strhla ke Connorovi, kterého tu samozřejmě nečekala. Měl cestovat, ale místo toho byl tady. Poté nás všechny zvlášť objala. Když došla k Mikovi a spatřila jeho tvář, starostlivě se ho zeptala, co se mu stalo. Mike ji ujistil, že to nic není, ale přesto jsem měla pocit, že to Yolanda jen tak nenechá být a zjistí si podrobnosti. 

Když ve své náruči sevřela mě, využila jsem toho. ,,Mrzí mě, že jsem tu nebyla, když-"

Yolanda mě však nenechala domluvit. Možná chtěla, abychom zapomněli na to, co bylo, a soustředili se na to, co je. Její zdravotní stav byl její osobní věc. V tom jsem ji naprosto chápala. Nechtěla jsem se jí nijak vkrádat do soukromí. ,,Ellie, já jsem naopak ráda, že jsi tu nebyla. Takže se tím vůbec netrap, dobře?"

Přikývla jsem a na důkaz toho, že se tím už dál nebudu zabývat, jsem se pousmála. Richie byl po celou dobu zticha a zdálo se, jako by nad něčím usilovně přemýšlel. Jistě měl v hlavě pořádný zmatek, nebo naopak věděl přesně, co udělat. Ať už se rozhodne jakkoliv, budu se snažit ho podpořit. Budu tu pro něj, jako tu on byl pro mě.

Po chvíli jsme se všichni shromáždili před hlavní chatkou, kde jsme už oficiálně přivítali naši vedoucí zpět. Peny rozhodla, že se na Yolandin návrat uspořádá dnes večer táborák a prohlásila, že rozděláme ten největší oheň v dějinách tohoto tábora.

Připadalo mi, jako by se zase vše vrátilo do normálu. Všichni kolem vypadali šťastně. Bylo to proto, že nikdo z nich nevěděl, že Yolandin návrat znamená Richieho odjezd? Možná to už někdo tušil. Amy.

Zničehonic se u mě  zjevila jako přízrak. ,,Je super, že je zpátky," pronesla s pozvednutými koutky úst. Dívala se na Yolandu, ale sem tam očima přelétla na Richieho.

,,Takže už to víš," podotkla jsem. Nebyla to otázka, ale Amy i tak přikývla, aby potvrdila mou domněnku. ,,A jak to teď mezi vámi je?"

,,Jsme přátelé a moc to pro nás znamená. Možná jsem se do Richieho zakoukala jen proto, že jsem se cítila osaměle a on byl tak milý. Anebo jsem třeba chtěla zjistit, jestli dokážu díky němu zapomenout na Connora. Nakonec mi to Connorův návrat dost zkomplikoval," zachichotala se.

Objala jsem ji kolem ramen. ,,Jsem ráda, že jste se k sobě s Connorem vrátili, ale hlavně, že jsi šťastná!"

,,Děkuju ti za všechny rady, Ellie. Byla jsi tu pro mě a vyslechla jsi mě, když jsem to potřebovala. Víš, že kdyby tě něco trápilo, tak mi o tom můžeš říct, že?" pozvedla jedno obočí a zadívala se na mě, jako by něco tušila.

Věděla jsem, že se, jak Amy, tak i Emmě a Mack, můžu s čímkoli svěřit. Jenže s tím svěřováním se jsem měla odjakživa problém. Bylo pro mě těžké se někomu úplně otevřít. I svým nejbližším kamarádkám. Byla jsem zvyklá na to, řešit si vše sama ve své hlavě, přestože by se mi v každém případě ulevilo, kdybych se někomu vypovídala.

Amy jsem plně důvěřovala. Byla jsem plně přesvědčená o tom, že by mi rozuměla, kdybych jí řekla o Mikovi. ,,Asi... Asi tu něco je," vydala jsem ze sebe.

,,Můžu si Ellie ukrást pro sebe?" ozvalo se mi za zády a hned nato mi něčí paže ovinuly pas. Polekalo mě to, a proto jsem sebou trhla. Rychle jsem se však vzpamatovala a poznala Mikův hlas.

,,Vlastně-" začala Amy, ale já zavrtěla hlavou. Pochopila, že o tom nechci mluvit před Mikem. Chtěla mě ale vyslechnout a Mike se u nás objevil opravdu v nevhodnou chvíli. ,,Tak si popovídáme večer?" navrhla.

,,Dobře," souhlasila jsem, ale nedokázala se usmát. Mike se mnou právě teď chtěl jít k jezeru. Mohla bych využít toho, že budeme opět sami a konečně ho nějak přinutit, aby mi sám řekl, zda se zítra chystá odjet. Stále jsem doufala, že je to jen špatná legrace, jenže jak moje hlava, tak i mé srdce mě dokola přesvědčovaly o opaku.

Mike si se mnou ihned propletl prsty a vyrazili jsme k bráně. Šli jsme v tichosti, nejspíš proto, že se toho za posledních pár dnů stalo tolik, že bylo ticho víc než vyhovující. Vzpomínala jsem na den, kdy jsme takhle spolu odešli z tábora poprvé. Připadalo mi to riskantní a dost troufalé, ale přesně po něčem takovém jsem tehdy toužila. V areálu tábora jsem se cítila, jako bych byla zahalená do temnoty a Mike mi ukázal světlo.

Věděla jsem, že porušujeme pravidla, ale v tu chvíli mi na tom nezáleželo. I přesto, že jsem Mika vůbec neznala, důvěřovala jsem mu jako svému starému příteli.

,,Tak jsme tu," prohlásil po chvíli Mike a přitáhl si mě k sobě blíž.

Bylo mi jasné, k čemu se schyluje, ale já nemohla. Pomalu jsem se od něj odtáhla a vzbudila v něm pocit nejistoty. ,,Miku, možná bychom spolu měli víc mluvit, nemyslíš?"

,,Já si upřímně myslím, že spolu mluvíme dost. Děje se něco?" zeptal se zmateně. Byl zmatený? Copak vůbec nepochopil, oč mi jde? Nebo jen předstíral, že nic nechápe?

,,Já jen... Jestli je něco, co mi chceš říct, tak povídej. Neskrývej to přede mnou, prosím," pokusila jsem se ještě jednou.

,,Ellie, já vážně nevím, o čem teď mluvíš," zasmál se a chytil mě za ruce. Bylo toho na mě příliš. Jak těžké pro něj bylo říct mi pravdu? Vždyť se už zítra chystal mě jednou provždy opustit! To jsem mu nestála ani za stručné vysvětlení?

,,Tak už dost!" neovládla jsem se. Stiskla jsem víčka k sobě a snažila se tím potlačit slzy. Ještě víc než smutek ve mně však narůstal vztek. Velká hromada vzteku. Najednou jsem chápala, jak se Christopher musí pokaždé cítit. Potlačit vztek není nic snadného, měla jsem obrovské nutkání začít bušit pěstmi do Mikovy hrudi, dokud ho vše uvnitř nezačne bolet tak jako mě. Jenže on už nějaké ty bolesti kvůli Chrisovi pociťoval. ,,Já vím, že zítra odjíždíš!"

Moje slova Mika obrala o hlas. Jen na mě s lehce pootevřenými ústy zíral. To mě jen utrvdilo v tom, že to je skutečně pravda. Chtěl mě opustit. Bez rozloučení. Stále jsem nevěděla, jak s tím naložit. Jak ho pochopit. Jak se na něj nezlobit.

,,Ellie..." pokusil se začít, ale znovu se stáhl. Byla jsem mu natolik lhostejná, že se už ani neobtěžoval se mnou mluvit?

,,Chápu," kývla jsem s kamenným výrazem ve tváři. ,,Vlastně by jsi měl odjet a nejlépe někam daleko, abychom se už nikdy nemuseli potkat a neustále si ubližovat. Takhle to bude nejlepší pro nás pro oba. Stejně víme, že nemáme budoucnost, tak proč se tolik namáhat pro nic?"

,,Takhle to chceš? Zase to vzdát?" zdůraznil. ,,Já ale nikam nepojedu!"

,,Cože? Co tím myslíš?" zamrkala jsem.

,,Nikam nechci jet. Nechci tě opustit. Nebylo to moje rozhodnutí, Ellie, ale tátovo. Před pár dny mi od něj přišel dopis, ve kterém píše, že dostal skvělou práci a budeme se stěhovat. Nechce čekat ani do konce tábora. Chce se tu pro mě stavit a ze dne na den mi změnit život, aniž by se mě zeptal, jestli o to stojím!"

Všechen vztek ze mě náhle vyprchal. Neměla jsem ponětí, co na to říct.

,,Máma by tohle nikdy nedovolila. Když ještě žila, choval se ke mně úplně jinak. Respektoval mě. Teď už jsou mu moje názory ukradené."

,,Co ale chceš dělat?" hlesla jsem.

,,To zatím nevím," vydechl zoufale. Mrzelo mě, že je v takové situaci a že jsem se k němu zachovala tak sobecky. ,,Ale... Ellie, jak o tom všem vůbec víš?"