Táborové léto 2

48: Need you both

Držela jsem Mika za ruku a společně s ním vešla do jídelny, která už byla plná táborníků. Byl čas večeře. Přisedla jsem si k holkám a všimla si, jak naléhavým pohledem se na mě dívá MacKenzie. Jako by mi potřebovala něco říct.

Tázavě jsem jí pohlédla do očí a ona kývla hlavou na stranu. Zvedly jsme se ve stejný čas, ale Amy ani Emma nevypadaly, že by si toho všimly. Byly zabrány do své konverzace. ,,Copak je?" 

,,Vím, že to asi nechceš slyšet, a naprosto pochopím, jestli to odmítneš, ale Christopher by si s tebou chtěl promluvit," oznámila mi. Samotnou mě to velmi překvapilo, ale i já s ním toužila mluvit a vše si vyjasnit. Nechtěla jsem odsud odjíždět s tím, že mezi mnou a Chrisem vše zůstane nedořešené a otevřené. Chtěla jsem, abychom zůstali v kontaktu.

,,Vlastně, já s ním taky," vypravila jsem ze sebe potichu. Mack se zarazila. 

,,Opravdu?" 

,,Jo, ale Mike to nedovolí. Nedovolí mu se ke mně přiblížit," polkla jsem. Po tom všem jsem to ale Mikovi nemohla mít za zlé. Chtěl mě pouze chránit. ,,Možná bysme se mohli sejít po večerce, až budou všichni ve svých chatkách a bude tma."

,,Super! To by bylo nejlepší řešení, konečně mě přestane otravovat," ulevila si MacKenzie, čemuž jsem se jen zasmála. ,,Ne, že bych mu nechtěla pomoct, ale... má jen to, co si zasloužil. Ať udělá cokoliv, vždycky budu jeho sestra a budu tu pro něj, ale v nějakých chvílích..."

,,Já vím, chápu tě, Mack. Nemusíš nic vysvětlovat. Já tu pro Sama taky vždycky budu a vůbec nic nezmění to, jak ho mám ráda. Ale taky nastanou chvíle, kdy nebudu moct udělat nic. Jen mu věřit." 

,,Doufám, že tohle není úplné sbohem, protože tě ještě mockrát budu potřebovat, Ellie," pousmála se a mě tak přinutila rovněž k úsměvu. 

,,Já tebe taky, Mack!"

* * *

Po setmění jsem se potichu vyplížila z chatky. Holky spaly, až na MacKenzie, která mi při odchodu ještě šeptem děkovala, že mu chci dát druhou šanci. 

Zapnula jsem si mikinu až ke krku a schovala si dlaně do kapes. Bylo chladno, ale dalo se to vydržet. Rozhlížela jsem se po areálu tábora, než jsem zahlédla postavu. Chris postával u volejbalové sítě, zády ke mně. 

,,Chrisi," oslovila jsem ho, aby o mně věděl. Neměla jsem v plánu se plížit a pak ho vyděsit. Stále mezi námi ve vzduchu viselo napětí, které jsme mohli strhnout pouze slovy. 

,,Ellie," vydechl, jako by už si nemyslel, že se tu vážně ukážu. ,,děkuju. Za to, že jsi přišla. Já tě nechci dlouho zdržovat, jen řeknu dvě slova a můžeš zase odejít."

,,Nechci odcházet. Chci si promluvit."

,,Dobře, tak jo. Záleží mi na tobě a nechci o tebe přijít. Ellie, ty jsi člověk, který se stará a který by se pro svoje blízké rozdal. Vím to, protože jsi mi to tu několikrát ukázala. A já se moc omlouvám za svoje chování, protože jsem byl pitomec. Jen mě mrzí, že už jsme se nepotkali dřív, pak by tvoje srdce totiž možná patřilo-"

,,Chrisi-"

,,Ne, ještě jsem neskončil," zastavil mě, než jsem stihla pokračovat a říct mu, že o tomhle si povídat nehodlám. ,,Chci ti říct, že naprosto respektuju tvoje rozhodnutí a že má Mike kliku. Jen tě prosím, abys to se mnou zkusila aspoň jako s dobrým přítelem. S někým, komu můžeš věřit a na koho se můžeš kdykoli obrátit."

,,Doufala jsem, že tohle řekneš," přiznala jsem, ,,Mám tě ráda a chci tě mít ve svém životě. Takže tvou omluvu přijímám."

„Děkuju, opravdu." S malým zaváháním ke mně Christopher přistoupil a opatrně mě objal. Usmála jsem se a vydechla úlevou. Objala jsem ho nazpět a pocítila, jak se pod mým objetím pomalu uvolnil. Jako by se mezi námi právě zbouraly ty hradby.

„Že se tohle skutečně neděje?" ozval se za námi hlas a já se okamžitě od Chrise odtrhla. Byl Mikův. Mike stál opodál bez jakéhokoli hnutí a nevěřil tomu, co právě vidí. Zavřela jsem oči a překryla si je dlaněmi. Pak jsem ihned vykročila k Mikovi, ale on přede mnou ucouvl.

„Miku," zavrtěla jsem hlavou. „Jenom chci vše urovnat. Každý má přece právo na druhou šanci. Tobě jsem ji dala, tak proč ji nemůžu dát i Chrisovi?"

„Jak mě s ním vůbec můžeš srovnávat?!" vykřikl jako smyslů zbavený. Byl rozčílený. Tak, jako možná nikdy. Pozorovala jsem ho a cítila, jak se uvnitř mně pomalu vytrácí všechny moje představy o naší společné budoucnosti. O tom, co jsme oba tolik chtěli. O nás.

Christopher se zdržoval těsně za mými zády. Doufala jsem, že tam zůstane a potlačí svůj vztek. Přestože jsem si Mika v té tmě nemohla tolik prohlédnout, byla jsem si jistá, že má v očích dost vzteku za oba.

Postavila jsem se tak, abych každého z nich měla z jedné strany a nejdříve jsem pohledem spočinula na Mikovi. „Mrzí mě to. To, že spolu od začátku nevycházíte. Vím, že je to moje vina." Potom jsem se otočila na Chrise. „Jenom bych chtěla, abyste pokusili jeden druhého snést. Záleží mi na vás. Potřebuju vás. A ať už se vám to líbí nebo ne, vždycky to tak bude."

Oba se na mě dívali, jako bych právě pronesla něco šíleného. Opravdu jsem po nich chtěla tolik? „A já zase jenom chci, aby se na tebe přestal dívat tak, jako bys mu patřila," vyhrkl najednou Mike.

„Tobě taky nepatří," prohlásil Chris a neubránil se uchechtnutí. „Fakt si myslíš, že to, co máte, vydrží? Váš vztah je založenej na tomhle táboře. Závisí na něm. Jakmile tábor skončí, skončí to i mezi váma."

„Christophere! Do nás ti vůbec nic není. Řekl jsi, že moje rozhodnutí respektuješ!" připomněla jsem mu. „Tak přestaň. Přestaň vykládat takový věci a nech si je pro sebe."

„Nebo by to pro tebe nemuselo dopadnout dobře," doplnil Mike. Ne. Panika mi pomalu pronikala do celého těla a začala se jím šířit. Věděla jsem, že nic nezmůžu, jestli se do sebe znovu pustí. Dech se mi nekontrolovaně zrychlil až jsem nevnímala nic, než jen to, jak zběsile nasávám vzduch do plic a zase ven.

V pozadí jako bych slyšela hlasy. Zavřela jsem oči a přede mnou se objevila vzpomínka. Ta, jak jsem bloudila lesem a ze strachu z Chucka jsem se zřítila dolů do neznáma. Byla jsem tehdy tak ztracená. Přesně ten pocit se mi nyní vrátil.

Otevřela jsem oči dokořán, když jsem na rameni ucítila dotek. Něco mi říkal, ale já jeho hlas nedokázala zpracovávat. Pokusila jsem se na něho odvést celou svou pozornost. Moje dýchání se znovu dostávalo pravidelného rytmu.

„Co se to tady děje?" zaslechla jsem tlumeně. Dokázala jsem už dýchat normálně, ale k odpovědi jsem se neměla. Byla tu Yolanda, což znamenalo průšvih pro všechny tři. Neměli jsme venku, co dělat. „Ellie, v pořádku?"

„Nevím, co se stalo. Najednou začala tak zprudka dýchat a myslím, že málem i omdlela," ozýval se Mike vyděšeně.

„Jen se mi zamotala hlava," přiměla jsem se vyslovit. Pomalu, ale srozumitelně. Yolanda s Mikem mě drželi, ale já se pokoušela přijít jen na to, kdy se odsud Christopher stihl vytratit. 

~ ~ ~
Krásné ráno!

Nechápu to, ale do konce zbývají už jen dvě kapitoly, které se tu do konce roku určitě objeví. Doufám, že zvládáte školu a snad jsem vám trochu zpříjemnila úterý.