✔ Nikdy by mě nenapadlo...

Kapitola 7.

„Kdo-kdo jsi?" zakoktala jsem roztřeseným hlasem.

Jeho odpověď mě donutila jediné.

Utíkat...

*

Kdo-kdo jsi?" zeptala jsem se na osudovou otázku.

V té chvíli jsem mu nedokázala uvěřit. Nevěřila jsem jemu, své mysli ani jednomu jedinému slovu, jež vypustil z úst. Tedy: „Vlkodlak."

Kdybych toho vlka, který se přeměnil na něho, neviděla na vlastní pomatené oči, rozesmála bych se. Ale já to viděla. Možná proto jsem utekla.

Uznávám, kopnout ho v nehlídanou chvíli mezi nohy (jak je vidět, ani vlkodlaci nejsou proti kopu do zakázaných míst imunní) a následně, kdy se v bolestech svalil na špinavou podlahu hned vedle prachu rozkládající se dívky,  i do hlavy zřejmě nebylo nejpřátelštější gesto ale...on se ke mně také nechoval zrovna nejlépe.

Kousl mě! To mu budu vyčítat do konce jeho (nebo svých) dnů!

Zatímco se tam skácel k zemi a než jsem za sebou stihla s velkým rámusem zabouchnout dveře, jsem tiše zašeptala: „Už nikdy mi neříkej, ať jsem zticha!" Jestli je skutečně tím, co tvrdil, slyšel by mě. Pokud ne a ještě ho někdy potkám, ráda mu tu větu zopakuji...

Doufám ale, že to nebude potřeba.

Kdybych jen tehdy tušila, jak moc jsem se mýlila...

A ačkoliv jsem nečekala, že by se můj útěk mohl zdařit, jsem tu. Už jenom pár desítek metrů a budu doma. Hodně dlouhou dobu pravděpodobně nevylezu ze své nory. Jestli po ulicích pobíhají takovýto lidé/blázni, nechci s nimi mít nic společného.

S každým krokem, který ale udělám, mi více a více pulzuje místo, kde mě kousl. Což mě přivádí na další otázku. Proč to udělal? Co tím získal?

Nohy už mě nechtějí nést a samovolně se zastaví. Mysl mi stále opakuje, abych se vrátila, že on mě ochrání. Ale před čím? Proč?

Můj roztřesený vzlyk se rozlehl prázdnou ulicí. Proč prostě nemůžu jít dál? Proč mě to tak bolí?

Srdce, nohy, mozek...celé tělo!...tohle všechno cítím, jako by bylo na rožni...

„Ahoj, Alisso."

Stačilo pronést tato dvě slova, abych sebou vyděšeně trhla a mé srdce se rozletělo a strašnou rychlostí naráželo do hrudi. Prosím, ať to není on...ten... vlkodlak...ani jméno nevím!

„Tak se znovu setkáváme."

Stále jsem k němu stála zády a pomalu ale jistě začínala litovat svých předchozích myšlenek...

Kéž by to byl ten magor...

Protože tenhle...tenhle je několikanásobně horší...

Zase to ukončuji takhle, těsně před tajemným odhalením. Já vím, jsem hrozná!

Každopádně doufám, že se kapitolka líbila a my se uvidíme zase příště!

Moc děkuju za přečtení a hvězdičku! Vážím si toho!!!