✔ Nikdy by mě nenapadlo...

Kapitola 15.

A já si uvědomila, že moje štěstí odešlo, když jeho stisk na chviličku zesílil a hned na to naprosto povolil. Zane se zahleděl svýma vytřeštěnýma očima do těch mých a zaúpěl. Za jeho ramenem se zlomyslně ušklíbal vampýr s rukama od krve.

A byla to moje chyba.

Kdybych ho nezbavila soustředění, stalo by se to?

*

Cítili jste se někdy naprosto ztraceni? Ten pocit, kdy se vaše srdce roztříští na miliony kousků ostrých střepin? Ten pocit, kdy cítíte bezmoc, smutek, vztek a touhu po pomstě? Ten pocit, kdy se polovina vaší duše rozpadne v prach a ta druhá ji touží následovat tak moc, až ji nakonec poslechnete?

Ne?

Fajn, jen mě to zajímalo...

Protože přesně tak jsem se cítila já, když se můj pohled zaklesl do toho jeho, skoro mrtvého. Stále byla spatřitelná malinká jiskřička života, která zhasne stejně rychle jako sfouknutá svíčka. Stačí jediný letmý výdech a ten plamínek pohasne, nastane temnota. Stejně tak je to i s životem. Jeden pohled, lidé vědí, že existujete. Na kratičký momentík se ohlédnou a v další chvíli, kdy se na vás opět zahledí, už nejste...

Oči se mi začaly plnit slzami. Sakra, vždyť já toho kluka skoro neznám! Proč, krucinál, bulím? Proč najednou cítím prázdnotu?

Ale ani jedna z těchto otázek jako by nebyla důležitá. Všechno, co pro mě  v tu chvíli existovalo, byl pouze jeho utíkající život...

„Zane," řekla jsem tiše, skoro neslyšně. Bylo tohle jedno z těch smrtelných zranění?

Při vyslovení jeho jména se mu na tváři objevil úsměv. A i když byste to možná vůbec neřekli, bylo to to nejkrásnější, co jsem kdy viděla.

A proto jsem začala brečet ještě víc. Vždyť tohle už v životě neuvidím!

Natáhl ke mně svou rozklepanou ruku a pohladil palcem moji tvář. „Uvidíme se, zlato," zachraptěl, jeho ruka začala klesat a s posledním věnovaným úsměvem jeho oči zmatněly.

Umřel. Kvůli mně. Zabila ho moje přítomnost v jeho životě. V podstatě jsem to já, kdo ho zabil...

SAKRA!

Jsem vrah...on...on umřel!

Na začátku jsem si myslela, že je to vše jenom výplodem mého opilého mozku...

V to jsem alespoň doufala...

Když mě napadl ten vampýr, nikdo nepřišel...

Nikdo to totiž neviděl. Nikdo nás neviděl.

Měla jsem za to, že už to horší být nemůže...

Ale nakonec se nemožné stalo skutečností.

Říkal, že jsem jeho...

Tehdy jsem jeho slova nepochopila, teď už ano.

Poprvé pronesl to slovo...

V té chvíli jsem mu nevěřila. Nevěřila jsem jemu, své mysli ani jednomu jedinému slovu, jež vypustil z úst. Tedy: „Vlkodlak."

Měla jsem strach z neznámého. Proto jsem udělala to jediné, co mi nakazoval strach...

A možná, že kdybych neutíkala, nic z toho, co mělo ještě následovat, se nemuselo stát...

S očima rudýma od pláče jsem vzhlédla. Stál tam on. Vampýr, který zničil jeden nevinný život. Kdo ví, jestli jenom jeden...

Jeho oči byly zcela bez emocí. Jenom se ke mně naklonil, do ucha zašeptal: „Bude to bolet jen chvíli a pak neucítíš nic," a než jsem stihla pochopit význam jeho slov, vykřikla jsem bolestí. Cítila jsem, jak se mi jeho zuby zabořily do krku a pomalu ze mě utíkají poslední kousky života.

Kéž by to mohlo být všechno úplně jinak, pomyslela jsem si. Kéž bych to mohla změnit.

A následně...

...následně byla všude tma...

Prý mám spřízněnou duši. Teď lituji, že jsem nevěřila...

Fůha! Tak co si myslíte?

Uvidíme se zase zítra?