✔ Nikdy by mě nenapadlo...

Epilog

Celý příběh bych chtěla věnovat Madluštičce, mé úžasné kamarádce, která mě podporuje tak dlouho, že ani nevím, kdy začala...

„Když se má nálada dostane k bodu mrazu, stačí tvoje tichá přítomnost a cítím se líp."

*

Trhla jsem sebou a zmateně se začala rozhlížet po tmavé místnosti. Teprve po několika vteřinách mi došlo, že jsem u sebe v pokoji. Jak je to možné...?

Všechno to byl jenom sen! Jenom sen.

Žádní upíři ani vlkodlaci neexistují, žádné spřízněné duše...

Na sen to bylo ale celé až moc živé...

Crrrrr!!!!

Do ruky jsem vzala zvonící telefon a rozespale se zeptala: „Ano?"

V pozadí byl slyšet hluk, takže hlas, který se po chvilce ozval, byl slyšet jen těžce. „Lisso! Musíš okamžitě přijít! Tohle je ta nejúžasnější kalba ze všech úžasnejch kalb!"

Tiše jsem se uchechtla, tohle Rid tvrdila už včera a koukejte, jak jsem dopadla. Prospala jsem celý den!

Moment! Tohle je až děsivě povědomé...

„A žádný výmluvy typu: víš Rid! Okamžitě sem koukej naklusat! Čekáme tě!" přerušila mé myšlenky kamarádka a dříve než jsem se stačila zeptat, s kým mě čeká, hovor típla.

Tohle se už přece jednou...ne! Blbost!

Nestalo se to, že ne?

I přes zvláštní pocit déjà vu jsem se oblékla a během chvíle stála před barem.

Vytáhla jsem z kapsy telefon a zavolala Rid, která ho – samozřejmě – nevzala. Jak jinak. A co jsem vlastně čekala? Že tady bude sedět poslušně jako pejsek? To asi ne. Vždyť do té hodiny, co mi trvala cesta sem, si už mohla najít nějakého blbečka a teď spolu někde...však vy víte co!

Vešla jsem dovnitř a nechala se vtáhnout k baru.

„To už jsi zase tady?" zeptal se mě Marvin, zdejší barman.

Otočila jsem se jeho směrem. „No jo, noc je ještě dlouhá, tak- ksakru!"

Ne, ne, ne, ne!

Tohle nemůže být pravda...prostě ne.

„Co se děje?" zeptal se opatrně Marvin, ale já jen zavrtěla hlavou a vydala se hledat Rid.

„Liss! Už jsem myslela, že nepřijdeš!" zvolala na mě z dálky.

A stalo se někdy, že bych se nezastavila, abychom se pobavili? začalo se mi drát na jazyk, ale okamžitě jsem se zastavila. Nějak jsem se vrátila zpátky. Mám šanci všechno změnit. Neumře...

Naděje přeci jenom umírá poslední.

Otočila jsem se a přesně, jak jsem předpokládala...stál tam.

Zane.

Živý a zdravý se stejně zmateným pohledem jako prvně.

Rozběhla jsem se jeho směrem s jasným cílem. Tentokrát vím, co udělat, aby se nic z toho už nestalo. Vím, že nesmím utíkat, ale postavit se problémům čelem. Vím, jak ho zachránit...

Prý mám spřízněnou duši a nikdy toho nebudu litovat...

Nikdy by mě nenapadlo, že se můj život může v jediném mrknutí oka změnit...

Věříte na druhé šance?