✔ Nikdy by mě nenapadlo...

Kapitola 8.

„Tak se znovu setkáváme."

Stále jsem k němu stála zády a pomalu ale jistě začínala litovat svých předchozích myšlenek...

Kéž by to byl ten magor...

Protože tenhle...tenhle je několikanásobně horší...

*

Víte, jak někdy uděláte chybu, které litujete do konce svých dnů? No, tak mě se kdysi stalo něco podobného (a vážně toho lituji!).

Tehdy jsme byli s Rid na jedné studentské párty, kterou pořádal Martin. A jak už to tak bývá, v opilosti nebývá vše podle vašich představ. A my opilé byli. A dost...no a kapánek se nám to všechno vymklo z rukou...tedy alespoň mně. No...a jaksi jsem skončila právě s pořadatelem v ložnici. Od té doby neustále dolézá.

Ale abych se vrátila k současné situaci...

„Už jsme se dlouho neviděli, že, Alisso?"

Tentokrát jsem se k němu otočila čelem. „Můžou to být dva týdny? Promiň, ale musím jít," snažila jsem se mu naznačit (jako už posté), že nemám zájem ani čas.

„To si ale nemyslím," řekl se smíchem, což mě jenom vytočilo,  a v dalším okamžiku jsem byla natisknutá na jeho hrudi. Je vypracovaná, jestli se ptáte na tohle.

Ale to je vedlejší! Jak si dovoluje se mě vůbec dotýkat?

„Myslet znamená houby vědět. Takže když dovolíš," pronesla jsem k jeho hrudi, protože kdybych se mu chtěla podívat do očí, zlomila bych si krk, jestli to vůbec jde. S jeho výškou by se nemusel stydět žádný basketbalista.

„A co když nedovolím?" ušklíbl se a znovu si mě přitáhl trošku blíž, když se mi podařilo nepatrně odtáhnout.

Za sebou jsem zaslechla kroky, ale nedávala jsem jim přílišnou váhu. To jsem ale měla...

„Tak tvoje hlava skončí všude jen ne na tvém krku!" zavrčel mě již známý hlas.

No to si ze mě snad někdo dělá srandu už! Jeden slizkej, druhej magor, pomyslela jsem si. No prostě perfektní!

„A ty seš jako kdo?" zeptal se s nezájmem v hlase Ten Slizkej Martin.

„Tady vůbec nejde o to, kdo jsem, ale o to, co děláš s mojí družkou a co se stane, pokud ji do tří vteřin nepustíš!" vrčel děsivě Pan Magor alias Vlkodlak.

V mysli jsem se praštila do čela. Co má pořád s tím, že jsem jeho? Počkat...jak jako družkou?!

Ten Slizkej Martin se jenom zasmál, což Pana Vlkodlaka jenom naštvalo. V další vteřině už jsem se válela na zemi a oni dva v sobě.

Proč mi jen přijde, že neustále utíkám?

Protože přesně tak to je. Znovu, bez dalšího ohlédnutí, jsem vstala a tryskem vystřelila domů. V hlavě modlitba, aby vlkodlačí magor nevěděl, kde bydlím, protože i mě bylo jasné, kdo z nich má navrch. Snad mě nevyčmuchá!

A možná, že kdybych neutíkala, nic z toho, co mělo ještě následovat, se nemuselo stát...

Jou Jou Jou!

Jak se vám líbí kapitolka?

Je to jen taková blbost, ale mě se ten nápad prostě líbil, tak to tu máte!

Těším se zase příště!!!