Pansy stála u svého kotlíku a pozorovala své spolužáky. Zmijozelští se bavili o vánočním večírku. Nebelvírští štěbetali o famfrpálu. Chtěla si vystřelit mozek z hlavy. Nenáviděla to tu. Obzvlášť teď, když se snažila být milá a tichá. Nejraději by si stoupla na jednu z lavic a začala by křičet, jak je všechny z duše nenávidí. Jak moc se snažila a úplně zbytečně! Jací to jsou pokrytci! A jak moc se cítí ublížená! Při těchto myšlenkách stiskla ruce v pěst tak silně, až se jí roztřásly paže. Povolila sevření rukou až leknutím, když se rozletěly dveře a do místnosti vešel ředitel. Všichni překvapeně a vyděšeně ztichli. Snape si je se zamračením změřil pohledem. ,,Profesor Křiklan onemocněl, takže ho dnes zastupuji," informoval stroze. Usedl za katedru a po chvíli mlčení pravil: ,,Budu mírný. Vyberte si jakýkoliv lektvar, který jste již letos vařili. Očekávám na oplátku naprostou dokonalost. Lektvar dle vašeho vlastního výběru bude bez jediné chybičky." Studenti se dali do práce. Nikdo ani necekl. Pansy na Snapea hleděla jen o pár vteřin déle než ostatní - i tak si toho všiml. Nepodíval se na ni, ne tak docela, ne ve chvíli, kdy ona koukala na něj. Podíval se na ni, když už měla hlavu skloněnou a listovala učebnicí. Pozoroval, jak si při čtení návodu stáhla dlouhé černé vlasy do culíku, pár pramenů si nevšimla. Taková maličkost, pomyslel si Severus a sám sobě se divil.
Pansy vzhlédla od práce. Všichni ostatní pilně pracovali. Snape si četl. Viděla ho jinak než dřív. Byl jiný, nebo se dívala jinýma očima. Nejspíš obojí, podle toho, co si pověděli. Byla tak zamyšlená, že zapomněla, že v ruce drží nůž a omylem se škrábla. Nijak moc. Zabolelo to jen trochu. V duchu si za svou nešikovnost vynadala a vrátila se k práci.
Hodina skončila. Pansy čekala. Chtěla odevzdat svůj lektvar jako poslední. Položila ukázku svého lektvaru na lavici a připsala své jméno. Ani si nevšimla, že Snape mezitím vstal a stoupl si za její záda. Když se otočila, překvapeně zalapala po dechu. Snape k ní beze slova přistoupil. Pansy nebyla schopna slova, pouze vyčkávala. Vzal její ruku a přiložil na ni kapesník. ,,Mám pocit, že to děláte schválně, abych vás neustále musel ošetřovat," pronesl. Ach tak, pomyslela si Pansy, to její malé zranění. Sevřela jeho ruku, aby nemohl utéct. Překvapeně jí pohlédl do očí. ,,A co kdyby ano?" zeptala se tiše. ,,Co když se všemi možnými způsoby snažím být ve vaší přítomnosti?" Hřbetem volné ruky se jí jemně otřel o tvář. Pustila ho, ale kapesník si nechala.
Pansy si přes noční košilku přehodila župan a vyšla z dívčích ložnic. Ve společence seděli čtyři její spolužáci a hráli poker. Jeden z nich vzhlédl a zeptal se: ,,Nemůžeš usnout, Parkinsonová?" Pansy přikývla. ,,Tak si nalej a přidej se k nám." Usedla do koženého křesla, nalila si whisky a sledovala, jak mladíci dohrávají. Zapálila si cigaretu. ,,To tě jednou zabije, Parkinsonová," varoval ji druhý z mladíků, aniž by na ni pohlédl. Věnoval se totiž svým spoluhráčům. ,,To doufám," odvětila Pansy. Znělo to hloupě, bylo to totiž hloupé tvrzení. Dávala si pozor, co říká, ale někdy jí to stejně uklouzlo. Jako třeba teď. Byla totiž unavená. Napila se, aby se trochu probrala.
Severus Snape seděl v ředitelně a díval se na pergamen popsaný ozdobným písmem. Přemýšlel. Bylo by to vhodné? A proč by nebylo? Mohl by jít? Spíš proč by nemohl jít? Nikdy na tohle nebyl, ale po tom všem, čím si prošel... Znovu se začetl.
Vážený pane řediteli, Krvavý baron a zmijozelští ze šestých, sedmých a znovusedmých ročníků Vás vřele zvou na vánoční večírek. Bude se konat tuto sobotu od osmi hodin večerních. Místo jistě znáte. Budeme se na Vás těšit.
Opětovně se zamyslel. Věděl o této tradici vánočních večírků, sám však na žádném nebyl. Jako student si zakládal na své osamělosti a navíc poslední rok studia byl pro něj utrpením a na oslavy neměl ani pomyšlení. Když byl profesorem lektvarů, zvali ho, to ano, ale odmítal. Teď však jeho život sklouzl do podivné nicoty. Neměl komu zachraňovat život, neměl proti komu bojovat, neměl směr, cíl, plán. Vzedmula se v něm touha něco cítit, prožívat - byť jen na jednu noc. Navíc... Ale to bylo naprosto nepodstatné... Byl si jistý, že z ročníku, který si opakoval studium z loňska, bude na večírku i slečna Parkinsonová. Na tom mu nezáleželo, ale... Rychle se snažil vymyslet výmluvu, proč by ji chtěl vidět.
Is she weird? Is she over me? Like the stars and the sun
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
