Severus Snape rád obcházel hrad po večerce. Všude byl klid. Mohl přemýšlet, dumat... Objevila se před ním drobná postava, dle houpavé chůze dívka. Když ho zpozorovala, zastavila se a očividně zvažovala, zda mu má čelit, nebo utéct. I na tu dálku poznal, že si povzdechla. Vydala se mu v ústrety. Už poznával ty dlouhé černé vlasy, bílé podkolenky a klapot lodiček. ,,Strhávám Zmijozelu deset bodů, slečno Parkinsonová. Doufám, že jste si nemyslela, že budu stranit zmijozelským."
,,To by mě ve snu nenapadlo, pane řediteli," odvětila Pansy. Ve skutečnosti to možná tak trošku očekávala, ale to se nahlas neříkalo. Teprve když od něj stála dva metry, Snape si všiml rány na jejím spodním rtu.
,,Slečno..." začal.
,,Nechci o tom mluvit," skočila mu do řeči Pansy. Snape přemýšlel. Mohl ji nechat jít. Bylo to její svobodné rozhodnutí - nechtěla to řešit, nemusela, tak ať. Jenže... Ten pohled v jejích očích znal. Ten výraz vídal v zrcadle. Jeho duši sevřel podivný pocit.
,,Ošetřím vás."
Pansy užuž otvírala ústa k nesouhlasu, ale pak si to rozmyslela.
,,Děkuju," pípla a snažila se o nejlhostejnější tón.
Ladně si vyskočila na stůl. Snape mezitím našel lahvičku se správným lektvarem a nalil na látkový kapesník. Vydal se k Pansy, ta způsobile dala nohy k sobě a ruce položila na kolena. ,,Tak co to pořád vyvádíte, slečno?" zeptal se, když k ní přistoupil. Pansy vzhlédla a zadívala se mu do očí.
,,Já nic. Já jen..." Hledala slova. Nevěděla, jak to nazvat. Snape ji jemně chytil pod bradou a palcem zkontroloval ránu na rtu. Soustředěně se mračil na její poranění.
,,Sice přemýšlím, ale stále vás poslouchám," připomněl se. Pansy si chtěla povzdechnout, ale kontrolovala svůj dech, protože byl Snape velice blízko. Tak jen mělce vydechla.
,,Já jen neprotestuji," pověděla nakonec.
,,Loňská Parkinsonová by si to líbit nenechala," řekl a ušklíbl se. Nechtěl se ušklíbnout, věděl, jak to vypadalo výsměšně. Naštval se sám na sebe.
,,Loňský Snape by mi nepomohl," opáčila. Zarazil se. Znovu se jí zadíval do tváře. Měla pravdu? Nejspíš ano. Před rokem by měl jiné starosti. Ale i teď měl jiné starosti. Tolik se soustředil na to, co vše zůstalo při starém, že si ani nevšiml, jaká změna v něm nastala. Palcem spočíval na koutku jejích úst. Pansy vedle tepající rány cítila jeho hřejivý dotek.
,,Proč chráníte viníka?" zeptal se a přiložil jí kapesník ke rtu. Pansy sykla bolestí.
Když odložil látku, odvětila: ,,Je otázkou, kdo je skutečný viník."
Snape se jí dlouze zahleděl do očí. Zkoumal ji. Pak pohledem sklouzl k jejím rtům.
,,Jizvu mít nebudete," pravil a odtáhl se od ní. Poodstoupil do vzdálenosti, která byla přiměřená jejich situaci.
,,Děkuju, pane řediteli," řekla. Teď měla seskočit ze stolu a odejít. Nechtěla. Nevěděla proč, ale přála si zůstat. Ještě aspoň chvíli. Alespoň malou chvilku.
,,Neděkujte, slečno," odpověděl. Teď ji měl poslat pryč. Říct jí, ať jde spát. Jenže nechtěl. Neznámým důvodem si přál, aby zůstala. Pár minut. Nebo jen pár vteřin. Či věčnost.
Mlčeli a hleděli na sebe. Oba se báli, až se ten druhý rozloučí. Snažili se vymyslet záminku, aby mohli zůstat tak, jak jsou. Nic je nenapadalo. Nebyl důvod, aby zůstávala. Nebyl důvod, aby ji tu nechával sedět. Přesto neodcházela. Přesto ji nevyháněl.
Nakonec sklonila hlavu a zadívala se na své ruce. ,,Nikdy jsem nevěřila, že lidi soudí jenom podle chyb. Přitom... jsem byla stejná." Nechtěla vidět, jak se tváří. Ztratila by odvahu být upřímná, kdyby se na Snapea podívala. ,,Mám pocit, že teď už budu navždycky ta mrcha Parkinsonová. Ať už udělám cokoliv. Ať už se budu chovat jakkoliv. Jako kdyby to už bylo všechno ztracený."
,,Rád bych vám tuto domněnku vymluvil," začal Snape. Nevěděl jak pokračovat. Lhát? Dát jí falešnou naději? Nebyla přece hloupá. Viděla, jak dopadl on sám. Seskočila ze stolu. Aniž by na něj pohlédla, došla ke dveřím. Teprve pak mu věnovala pohled. Oči se jí naplnily slzami. ,,Nechci odcházet," zašeptala hlasem plným bolesti. Snape se nadechl nosem. Nemohl to říct. Nesměl.
,,Dobrou noc, slečno."
Pansy chápavě přikývla. Zahnala slzy, narovnala se v zádech a odešla. Přál si ji zastavit, ale zakázal si to.
I had to fall,
to lose it all
- But in the end
it doesn't even matter
