What do you want from me? Why don't you run from me?
What are you wondering? What do you know?
Pansy kráčela pomalu, bedlivě poslouchala okolní zvuky. Jakmile uslyšela kroky, schovala se. Prošla skupinka chlapců, kteří jí rádi připomínali, kam zmijozelský děvky patří a ranami ukazovali, co si podle nich Pansy zaslouží. Pansy skoro nedýchala. Bála se, že by ji zaslechli, i když byli daleko a její dech byl sotva slyšitelný. Bylo mnohem jednodušší se tomu poddat. Bylo snadné ze sebe udělat oběť. Teď hlídala každý svůj krok, připadala si poslední dny jako vyděšený králík, na kterého za každým rohem číhá liška. Nakonec to však zvládla, došla až k ředitelně a zaklepala.
Vpadla do jeho náruče jako člověk po dlouhém dni padá do peřin.
Ležela na pohovce, zatímco Severus napůl seděl, napůl ležel vedle ní. ,,Přišla jsem na to," začala, když Snapea nataženou rukou lehounce hladila na krku. Severus zrovna teď nechtěl nic řešit. Užíval si její jemný dotek. Nechtěl se ničím jiným zabírat. Avšak věděl, že Pansy nijak nezastaví. ,,Už znám správnou cestu, směr, kterým se vydat. Musíme si odpustit," dořekla. Jeho do té doby uvolněná šíje ztuhla. Prudce se nadechl.
,,A co jsem vám asi tak provedl, Parkinsonová?" otázal se zostra. Pansy se pousmála. Narovnala se do sedu a políbila ho tam, kde ho předtím hladila. Na nose ji zalechtaly jeho černé vlasy.
,,Ale ne, ne já vám a vy mně... Vy musíte odpustit sobě a já taky sama sobě," řekla a vynutila si jeden polibek na rty. Severusovi nedocházelo, co mu tím říkala. Nechtěl to vědět. Nemohla to přece myslet tak, jak to říkala. Vždyť si to nezasloužil. Neměl právo si odpustit. Jeho život byl oprávněně hrozný. A ani její hebké rty ho nepřesvědčily o opaku.
,,Slečno," oslovil ji rázně, ,,do těchto řečí se nepouštějte. Hleďte si raději svých záležitostí. Buďte ráda a spokojená sama se sebou a mou osobou se nezaobírejte."
,,Jenže já nemůžu být plně šťastná, když vím, že vy si štěstí odpíráte."
Severus Snape zpanikařil. Pansy Parkinsonové na něm záleželo. V Severusovi to probudilo podivný pud sebenezáchovy. Odstoupil od ní. Mohli se do sebe zamilovat. To musel zatrhnout. Žádné takové. Nebyl člověk, který by se měl zamilovat do někoho, kdo by mohl jeho city opětovat. Takhle to nechodilo. Tohle se mu nelíbilo. ,,Proč se zajímáte? Co tímhle sledujete? O co usilujete?" zeptal se, ale než Pansy stačila odpovědět, dodal vzápětí: ,,Slečno, vy jste očividně vůbec nepochopila naši situaci."
Pansy pootevřela ústa, chtěla něco říct, ale zarazily ji vlastní myšlenky. Dlouho mlčela. ,,Jaká je naše situace?" zeptala se nakonec, ale nechtěla to vědět. Severus tuto otázku očekával, přesto na ni nebyl připravený.
,,Naše situace," zopakoval po ní, aby získal čas - přesto netušil, co říct. ,,Naše situace je jiná než situace jiných lidí."
Pansy zmizel poslední náznak úsměvu ze rtů. ,,To jako vážně? Místo odpovědi povíte takovouhle pitomost?" Severus chvíli nereagoval, pak přikývl. ,,Takže mi vlastně neřeknete, co jste naší situací myslel?" Znovu přikývl. Pansy vstala a začala chodit po ředitelně. Severus byl tajně rád, že neodešla úplně. Takhle byla stále s ním, i když pochodovala sem a tam. ,,Takže vy nechcete být šťastný?" zeptala se. Zastavila a koukala na Severuse. Severus Snape pokrčil rameny.
,,Myslím, že je jedno, co chci a nechci. Nemám na vybranou."
Došla k němu, poklekla před něj a ruce si položila na jeho kolena. ,,Kéž bych vám to mohla vymluvit. Kéž bych vám mohla dokázat, že každej z nás má na vybranou. Jenže to není můj úkol, to je na vás. Ale aspoň můžu na těch pár chvilek udělat tuhle naši situaci snesitelnou." Její poslední věta zněla jinak než všechny předchozí, byla něžná, byla smířlivá. Položila ruku na jeho tvář, čímž si vynutila Severusův pohled. Palcem přejela po jeho spodním rtu. Vším, co dělala, mu chtěla ukázat, jak moc jí na něm záleží. Políbila ho. Věděla však, že je to těžký boj a že nic nenadělá, pokud se nebude snažit i Severus. Bála se, měla pocit, že ho ztrácí.
Why aren't you scared of me? Why do you care for me?
When we all fall asleep, where do we go?
