But how am I supposed to love you when I don't love who I am?
And how can I give you all of me when I'm only half a man?
Pansy ležela na pohovce a poslouchala škrábání brku o pergamen. Severus něco důležitého sepisoval. Oba mlčeli. Pansy se to zdálo jako celá věčnost. Severus měl přehled o čase, takže věděl, že mlčí přesně osmnáct minut a osm, devět vteřin. Pansy tento čas využila k přemýšlení. Zvažovala svou situaci, jejich situaci a znovu svou situaci. Ticho prolomila slovy: ,,Už tady nemůžu být."
Severus Snape nevzhlédl, psal dál. ,,Tak můžete jít spát, slečno. Nikdo vás tu nedrží," řekl suše.
,,Nemyslím tady v ředitelně," pravila, ,,mám na mysli celou tuhle školu."
Severus přestal psát, ale stále se na ni nepodíval. ,,Nerozumím."
,,Když jsem tady, tak se mi stále vrací výčitky svědomí. Svazuje mi to ruce. Nedokážu se pohnout. Přitom vím, že si musím odpustit a začít nanovo. Jinak se zblázním." Snape pouze přikývl, že rozumí jejím slovům. Ve skutečnosti mu to ale stále nedocházelo. ,,Musíme utéct," pravila natvrdo Pansy. Severus konečně vzhlédl. Zadíval se Pansy do očí. Nevypadala, že žertuje.
,,To nemyslíte vážně," pronesl důrazně, jako by jí to spíš nařizoval.
,,Myslím. Musíme. Pozítří ráno jede vlak. Nasedneme a už se nikdy nevrátíme."
Severus Snape nevěřil vlastním uším. ,,Takže bychom společně utekli? A jak si to asi představujete? Co potom?"
,,Našli bychom si práci a byt," řekla tónem, jako kdyby to bylo snad snadné!
,,Slečno, nevím, zda jste si všimla... Já jsem ředitelem této školy."
,,No a? Myslíte, že jste nenahraditelný? Nebo vám ta práce přináší tolik radosti?"
Touché! Ano, zásah do černého. Nicméně ani tak nebylo možné, aby s ní utekl. Už kvůli tomu, že jí nebyl hoden.
,,Nemohu s vámi. Vy klidně utečte, ale mne zanechte tady."
,,Proč?"
Severus zavrtěl hlavou, přemlouval sám sebe, aby o tom nemluvil, snažil se setřást ze sebe všechna ta slova, která ho napadala. ,,Prostě nemá cenu, abych začínal znova."
,,Naopak. Konečně byste mohl být šťastný," řekla Pansy se zvonivou nadějí v hlase.
Severuse přemohly pocity. ,,Nejsem dobrý člověk! Jestli si myslíte, že už nedělám chyby... Chybuju denně. Mám pocit, že vlastně všechno jen ničím. Kdybych se teď sebral a zmizel, dokázal bych to zase něčím pokazit."
,,Netvrdím, že jste svatý. A díkybohům za to! Vždyť já taky nejsem svatá. Konečně bychom byli prostě a jenom lidmi. Bez toho, abychom ostatní vyvyšovali na piedestal a trestali se sebenenávistí."
Znělo to hezky, přívětivě. Severusovi se ta slova jevila jako podání pomocné ruky, hojivé a zachraňující ruky. Chtěl přijmout, věděl však, že nemůže. ,,Slečno Parkinsonová," oslovil ji.
,,Ne. Prosím. Ne. Tak si to ještě promyslete," žádala Pansy spěšně.
,,I kdybych se rozhodl odejít, nebylo by to s vámi," pravil.
Pansy krutost těchto slov ranila. Rychle zamrkala, ale stejně jí pár slz uteklo z očí. ,,Ach tak," hlesla. ,,Takže to pro vás skutečně nic neznamená?"
Severus vstal od stolu a zamířil k ní. ,,Znamená, to nezastírám. Ale mám svůj život a vím, že není možnost, abych jen tak utekl s dívkou a žil spokojený život. Já to prostě vím. Jsem si tím jistý. Časem by se stala nějaká tragédie a vy byste mne z toho právem vinila. Začala byste mne nenávidět."
Pansy nesouhlasně vrtěla hlavou. Severus si stoupl před pohovku a podal jí obě své ruce. Chytila ho. Pomohl jí na nohy. Nedívala se mu do očí, hlavu měla skloněnou.
,,Byl to dobrý nápad. Utečte, zmizte odsud. Máte ještě naději," řekl s nepřirozenou jemností v hlase. Políbil ji na čelo. ,,Chci, abyste byla šťastná."
'Cause I'm a sinking ship that's burning, so let go of my hand
Oh, how can I give you all of me when I'm only half a man?
