Věkové omezení: 12+
Sweet Ophelia,
when young blood escapes,
vows that break,
go up, up away
Celý den Pansy zůstala v dívčích ložnicích. Kdykoliv tam byla sama, skládala oblečení do kufru. Občas plakala, ale s tím se počítalo. Odchody bývají vždy těžké. Najedla se až večer, když jí jedna ze spolužaček donesla pár kusů jídla. Pansy pozorovala ostatní lidi, kteří neměli ani tušení, že tu s nimi stráví už jen tuto noc. Byla si jistá, že tím způsobí povyk. Školou se ponese šuškanda, proč a kam ta Parkinsonová zmizela. Někteří rozšíří fámu, že určitě otěhotněla a ostatní tomu rádi uvěří. Takto přemýšlela až do noci, kdy všichni zalehli a usnuli. Pansy spát nemohla. Nedokázala usnout. Byla nervózní a nedokázala přestat myslet na Snapea. Potichu se převlékla a vyplížila se ven.
Zaklepala na dveře. Dlouho se nic nedělo, nakonec však Severus otevřel. Pootevřel ústa, aby se zeptal, co Pansy pohledává u jeho osobních komnat, ale nakonec ji pustil beze slova dovnitř. Bylo podivné zavítat do jeho soukromého světa. Komnaty vypadaly hezky a uklizeně, možná až příliš. Navíc to vypadalo spíš jako byt právě nastěhovaného člověka. Na stěnách nevisel jediný obraz, nikde nebyla žádná dekorace - zkrátka holobyt. Severus na sobě neměl svůj pověstný hábit, měl oblečenou pouze košili a kalhoty.
,,Jestli jste mě přišla přemlouvat..." začal, ale Pansy zavrtěla hlavou. ,,Jaký je tedy důvod vaší návštěvy?"
Pansy ani na vteřinu neuhnula pohledem. Dívala se na Severuse a pomalu si rozepínala školní košili. Knoflíček za knoflíčkem. Severus Snape věděl, že by ji měl zarazit. Mohl ji vlastně i vyhnat, říct, že tohle se nehodí.
,,Nemám vám co nabídnout," řekl tiše. ,,Nemůžete ode mě očekávat..."
,,Neočekávám od vás nic," skočila mu do řeči klidným a rozhodným hlasem. Košile padla na zem. Sever měl vlastně očekávat, že pod ní nebude mít spodní prádlo, přesto tomu nedokázal uvěřit. Díval se na polonahou dívku a zápasil sám se sebou. Nesměl se k ní přiblížit! Věděl to, znal pravidla a morální zásady. Nesměl se jí ani prstem dotknout! Vždyť se dokázal kontrolovat.
,,Chci se rozloučit," zašeptala Pansy a znělo to tak smutně, až to Severuse zabolelo. Došel k ní a políbil ji. V duchu sám na sebe křičel. Ale její ústa byla sladší než kdy dřív, její pokožka byla hebčí než cokoliv jiného na světě a její vůně omamnější než všechny květiny.
Položila se na postel. Vypadala jako socha z mramoru, její kůže byla na tmavém prostěradle ještě bělejší než jindy. Severus se zhluboka nadechl nosem, kyslík mu měl pomoct získat znovu racionální uvažování. ,,Slečno..."
,,Prosím, dnešní noc mi říkejte Pansy." Tato slova Severuse odzbrojila. Lehl si vedle ní, opatrně ji pohladil po tváři. Stále se bál Pansy dotýkat, i když nebylo nic, co by si přál víc.
,,Pansy," zopakoval, ,,já jsem Severus."
Pansy si vynutila polibek. Přitiskla se blíž k Severusovu tělu. Ten se mírně odtáhl, aby jí mohl pohlédnout do očí.
,,Ještě si to můžeš rozmyslet..." pravil a stál si za tím. ,,Kdykoliv si to můžeš rozmyslet. Stačí jediné slovo," ujišťoval ji.
Pansy se chabě pousmála, kývla, že chápe, přesto řekla: ,,Tohle je jediná bolest, kterou přijímám."
Kráčela chodbami hradu. Kdekdo by čekal, že jí bude zima, ale její horké tělo sálalo tak, že jí bylo teplo. Vnímala každý svůj nádech, její ňadra se zvedala v nepravidelném rytmu. Čekala sama od sebe, že bude plakat, litovat svého rozhodnutí, stydět se... Ale ani jedna z těchto věcí nepřicházela. Byla si jistá, že se rozhodla správně. Přece jen... Došlo k tomu s mužem, kterého milovala.
