Pansy se probudila a překvapilo ji, že není bolest tak hrozná, jak očekávala. Byla přikrytá dekou, byla odpočatá a klidnější. Cítila se skoro až provinile, že ji už nebolí celé tělo a že si nepřeje zemřít. ,,Dáte si kávu?" otázal se Snape. Pansy otočila hlavu směrem k ředitelskému stolu. Snape si něco zapisoval. Nevěnoval jí jediný pohled. Nejspíš se na ni zlobil, Pansy to chápala, přidělávala mu jen samé starosti. Dá jí kávu a pošle ji ke všem čertům. A už s ní nikdy nepromluví. To bylo jisté.
,,Byl byste moc hodný," odpověděla tiše, skoro až bázlivě. Snape odložil brk do kalamáře, vstal a s připraveným šálkem došel až k pohovce. Pansy se narovnala do sedu, to sice trochu bolelo, ale stále to bylo tisíckrát lepší než včera v noci a dnes ráno. S poděkováním převzala šálek a napila se. Snape mezitím zamířil zpět ke stolu.
,,Omlouvám se vám," vyhrkla Pansy. Snape se zastavil a otočil se čelem k ní.
,,Prosím?" zeptal se.
,,Omlouvám se, že se o mě pořád staráte. Já..." Chvíli uvažovala. Sklopila zrak. ,,Nechci, abyste mě zachraňoval, ale zároveň jsem vám za to vděčná. Vím, že to asi nedává smysl. A chápu, že se na mě zlobíte."
,,Slečno Parkinsonová," oslovil ji Snape, ,,nezlobím se na vás." Pansy se mu podívala do očí. Nezasloužila si jeho péči a starostlivost. Chtěla vstát a rozběhnout se mu do náručí. Místo toho jen hlesla: ,,Jste na mě tak hodný... Děkuju." Snape protočil oči v sloup a vrátil se k práci.
Pansy dopila kávu a chvíli jen tak seděla. Pozorovala Snapea.
,,Už jste dopila, slečno?" zeptal se. I když se na ni nedíval, věděl, že se na něj Pansy kouká. ,,Ošetřil bych vám ty modřiny."
,,Ach, to nemusíte," odvětila Pansy. Snape vzhlédl.
,,Nechtěl jsem vám to říkat, ale vypadáte vážně špatně. Takhle vás nemohu nechat odejít. Navíc byste odešla z ředitelny, všichni by se domnívali, že jsem vás takto zřídil já." Pansy se pousmála. Vstala a došla k jeho stolu. Vyhoupla se nahoru, zatímco Snape zamířil k lektvarům. Vykasala si rukávy košile.
,,Akorát jste mi stále nevrátila..." začal, ale když k ní došel, Pansy mu podávala jeho kapesník. Snape ho beze slova převzal a nalil na něj lektvar. Začal u její tváře. Vzhledem k tomu, jak dlouho se jejímu obličeji věnoval, byla Pansy vděčná, že se neviděla v zrcadle. Musela vypadat skutečně otřesně.
,,Tohle musí skončit," řekl Snape zničehonic. Pansy mu věnovala tázavý pohled. ,,Nesmí vám už nikdo ublížit. Tohle je naprosto nepřístupné."
,,Je to oprávněné," zašeptala Pansy. Tentokrát tázavý pohled věnoval Snape Pansy. ,,Řekla jsem, ať Pottera předají Voldemortovi. Tehdy... během bitvy..."
,,A kvůli tomu se teď necháte mlátit?"
Pansy přikývla. Snape přešel k ošetřování jejích rukou.
,,I když si myslíte, že si to zasloužíte, tak už se to nikdy nesmí stát. Už vám nesmí ubližovat, ani slovně, ani fyzicky."
,,A proč by neměli? Vždyť sama přiznávám, že si to zasloužím," opáčila Pansy. Severus se zarazil. Dlouze jí pohlédl do očí a následně vážným hlasem odpověděl: ,,Proč? Protože nechci, aby se vám něco stalo. Nechci, abyste byla v nebezpečí. A hlavně nechci, abyste se domnívala, že je to zasloužené."
Pansy pár vteřin ani nedýchala. Pak se jí oči naplnily slzami a ona musela uhnout pohledem a pobrat dech do plic. Zajímal se o ni. Strachoval se o ni. Měl ji rád. Určitě. Ano. Takhle podobně prý láska vypadala. Aspoň to tak Pansy slýchávala. Chtěla odpovědět, ale nevěděla, co by řekla. Tak mlčky pozorovala, jak Snape znovu léčí jedno její koleno. Pak už zbývalo jen jedno z jejích stehen. Zastavil se a tázavě na ni pohlédl. Pansy věděla, že by si měla kapesník převzít a poslední modřinu zhojit sama. Jenže si nedokázala pomoct. Toužila, aby se jí dotkl. Chtěla polknout, aby se rozptýlila, aby umírnila tu horkost, která se jí rozlévala po těle. Měla sucho v ústech, jazyk měla pevně přišpendlený k hornímu patru. Dokud něco neudělá, nebude moct polykat, dýchat, přemýšlet. Jemně kývla hlavou, dala mu svolení, možná tím kývnutím i prosila. Severus nevěřil vlastním očím. Chtěla, aby se toho úkolu ujal on sám. Určitě to chtěla, jinak by nesouhlasila. Celé jeho tělo ztuhlo, ale celá jeho duše se zachvěla. Snad nikdy v životě se dívky nedotýkal na stehně. Až s posvátnou úctou přiložil ruku s kapesníkem k její kůži. Pansy si ani neuvědomila, že zadržela dech. Bylo to zvláštní. Jiné. Příjemné. Pohlédli si do očí. Bylo to jasné. Ocitli se na místě a ve chvíli, kdy se museli rozhodnout.
,,Nyní máte dvě možnosti, slečno," zašeptal hlubokým hlasem. ,,Buďto okamžitě odejdete a zapomeneme na to..." Odmlčel se. Možná čekal, že Pansy ihned vstane a odejde. Ta se však pouze nadechla a sotva slyšitelným hlasem řekla: ,,Nebo...?"
Bylo pozdě. Severus Snape už neměl sebekontrolu, už nepřemýšlel jako racionální člověk, zešílel... z ní. Chtěl ji varovat. Chtěl ji vyhnat. Skutečně moc si přál... Kapesník nechal ležet a svou dlaň položil na její tvář. Snad aby se ujistil, že nezmizí, až se k ní nahne.
When you kissed my lips with my mouth so full of questions,
it's my worried mind that you quiet
