It's a sin
- everything I've ever done
- everything I ever do
- every place I've ever been
- everywhere I'm going to
It's a sin
Pansy nebyla opatrná dostatečně. Další den narazila na jednoho ze svých trýznitelů. Oba byli překvapeni, že na sebe narazili, student z Nebelvíru však byl překvapen mile. Jeho tvář se rozzářila v širokém úsměvu. ,,Ale, ale, ale..." začal a mířil k ní. Pansy věděla, že by měla utéct, ale její nohy přestaly spolupracovat s jejím mozkem. V duchu na sebe křičela: Utíkej! Ale stála na místě jako přibitá. Měla se bránit, ale nebyla schopná se natáhnout pro hůlku. ,,Tak konečně jsem tě našel. Myslíš, že se jen tak rozhodneš se schovávat? Doufám, že sis fakt nemyslela, že by ti to mohlo projít."
Na Pansy dopadl stín. I když věděla, že nemá pravdu a že ji chce prostě jenom zmanipulovat, aby jí mohl ubližovat, přesto to znovu ,,zapnulo" její pochyby a výčitky svědomí. Došlo jí to. Skutešně bylo pošetilé se domnívat, že by mohla utéct před svými skutky - nebo před jejími následky. Počáteční napětí opadlo, přišlo smíření, Pansy svěsila ramena. ,,Ani ti nestojím za odpověď?" zeptal se, ale jen hledal záminku. Ve skutečnosti ho její odpověď nezajímala. Dřív než stačila Pansy odpovědět, ji uhodil do břicha. Pansy se zlomila v pase, následně padla na kolena. Tentokrát ji kopl do stehna. Chtěla vykřiknout bolestí, ale vydala ze sebe jen tichý sten. Tam na zemi se začalo všechno hroutit. Její štěstí vybledlo. Její odhodlání se vytrácelo. Jakmile se ocitla na chladné podlaze, uvěřila, že je to zasloužené. Tohle byla náhrada pokání, nebo spíš trestu. Znovu ji kopl, tentokrát do žeber. Zatmělo se jí před očima. To už se neudržela ani na čtyřech. Svalila se na bok.
,,Ty spratku!" ozval se hluboký hlas. Pansy vzhlédla uslzenýma očima a uviděla, jak k nim rychlým krokem míří Snape. Vypadal jako bůh pomsty. Pansy se maličko pousmála. ,,Mlátit děvče?! To si říkáš chlap?!" houkl a dal studentovi takovou facku, až se zapotácel. ,,Pak si to s tebou vyřídím, teď ale okamžitě vypadni!" zahřměl Snape. Utekl jako malý kluk. Severus si k Pansy klekl a položil ruku na její rameno. Přemístil se s ní. Pomohl Pansy položit se na pohovku.
,,Potřebujete něco?" zeptal se. Pansy se slabě usmála a zavrtěla hlavou. Přisedl k ní. Pansy se natáhla pro jeho ruku. Chytila ho. ,,Nebojte, zabiju ho," ujistil ji Severus. Pansy se pokusila o úsměv.
,,Nemusíte... Mohla jsem si za to sama. Měla jsem možnost utéct... Neutekla jsem."
,,To nikoho neopravňuje, aby vám ubližoval," stál si za svým Severus. Pansyina tvář se zkroutila do grimasy, smutné a sebenenávistné grimasy. Severuse to hluboce zasáhlo. Zase začala věřit, že si nezaslouží štěstí. Tak takhle se předtím ona cítila, když on sám taky štěstí odmítal? Teprve teď s ní dokázal soucítit. Pokud se Pansy cítila stejně bezmocně vůči jeho přesvědčení, tak musela neskutečně trpět. ,,Odpočiňte si. Připravím vám čaj na uklidnění."
,,Nechoďte. Nechci čaj. Chci, abyste tu se mnou byl," požádala ho Pansy. Severus byl znepokojen. Tušil, k čemu tahle jejich situace povede a nebyl připraven na tu bolest. Věřil, že ani Pansy nebude z jejich zlomených srdcí nadšená. Zvažoval to všechno stále dokola. Bylo jediné řešení - utnout to hned teď v zárodku. Jenže její oči byly rudé od slz a její ruka ho držela tak příjemně. Severus Snape by to nikdy nepřiznal nahlas (možná ani v duchu by to nepřiznal sám sobě), ale přemohla ho něha, kterou k Parkinsonové choval.
