Vylezla si na stůl opatrně. Koleno bylo oteklé, ale zbarvovalo se do fialova velice pomalu. Zatím to nevypadalo jako nijak velké zranění. Přesto to bolelo. Pansy došlo, že vlastně všechno bolí víc než by se navenek mohlo zdát. Severus jí podal lektvar. ,,Nalil bych vám ho na kapesník, ale ten jste mi ještě nevrátila," poznamenal, ale nebylo to míněno nijak vyčítavě.
,,Vím. Omlouvám se. Mám ho položený na nočním stolku. Vrátím vám ho."
,,Nebo byste mohla zůstat nezraněná a tím pádem bych daný kapesník již na nic nepotřeboval," navrhl Severus. Pansy se pokusila o úšklebek, ale vypadala stále smutně. Otevřela lahvičku s lektvarem a lila si ho na prsty, kterými potom potírala koleno. Severus ji sledoval. Nechápal, jak může být někdo tak krásný v jakékoliv situaci. Nechtěl přemýšlet nad její krásou, jenže si nemohl pomoct.
,,Jak budete trávit svátky?" zeptala se. Severus neodpovídal, Pansy proto vzhlédla a věnovala mu dlouhý pohled, kterým ho vybízela, aby jí odpověděl. Co jí měl říct? Že už roky Vánoce neslavil? Že vánočními svátky pohrdá? Nebo že prostě nemá důvod k oslavám? Na vteřinu ho napadlo, že by jí řekl všechno. Zvedla se v něm vlna touhy povědět Parkinsonové vše, co jeho mysl tížilo. Díkybohům byl silný a dokázal tyto pocity potlačit.
,,Nijak," odpověděl Severus nakonec. Pansy kývla hlavou, poznala, že se v tom nemá nijak ,,přehrabovat". Znovu se začala zaobírat svým kolenem.
,,Já jsem měla jet za rodiči, ale nepojedu," řekla po chvíli. Pak se zarazila. Přestala mazat koleno. Zamračila se. S nakrčeným nosíkem znovu vzhlédla. Nedívala se na Severuse, hleděla někam do dáli. ,,Mám už všeho dost," zašeptala. ,,Chtěla bych všechno opustit, nechat to za sebou, neohlížet se. Nenávidím svůj život." Odložila lahvičku vedle sebe, sepjala své ruce a sevřela je mezi svými koleny. ,,Je mi úplně jedno, kam bych zmizela. V tuhle chvíli přichází v úvahu i smrt jako vysvobození. Jen ne tahle situace. Jen ne přítomnost. Jenom nebýt tady a teď." Zavřela oči. ,,Do hajzlu... Kdybych jenom mohla opustit svoje vlastní tělo, svou hlavu. Kéž bych mohla utéct sama před sebou."
Severus nevěděl, co by jí na to mohl odpovědět. Nikdo s ním nikdy nemluvil o něčem tak osobním.
,,Občas mám pocit, že jsem už dávno zemřela. Ta bolest je jedinej důkaz toho, že ještě žiju. Jenom bolest mi připomene, že ještě moje plíce dýchají, srdce pumpuje krev, svaly pracujou... Jenom když jsem na dně, vím, že existuju."
Otevřela oči. Rychle zamrkala, aby zahnala slzy. Velký holky nebrečej. Severus přišel až k Pansy. Shlížel k ní, ale nic neříkal. Vzhlédla k němu. Oči se jí znovu zaleskly slzami.
,,Řekněte, řediteli, žiju? Jsem živá?" zeptala se. Severus pootevřel ústa, ale nic neřekl. Osvobodila své ruce, rozepnula si halenku a natáhla je pro jednu Severusovu ruku. Stále se mu dívala do očí, když pokládala jeho dlaň na svůj hrudník.
,,Jsem živá?" zopakovala svůj dotaz. Severus nejdřív cítil jen její horkou kůži, ale po pár vteřinách si uvědomil, že mu pod dotekem bije její srdce.
,,Jste živá, slečno," odpověděl konečně. Vydechla skoro až úlevně.
,,Takže žiju i teď - když mě nic nebolí," poznamenala nejspíš sama pro sebe. Severus se odtáhl. Popostoupil o krok dozadu.
,,Měl bych..."
,,Jistě. Omlouvám se. Máte ten dozor, že jo?" Pansy najednou úplně obrátila. Byla zase sebevědomá a plná energie. ,,Děkuju za ošetření. Dobrou noc, pane řediteli." Rychlým krokem odešla. Schody seběhla rychle, aby utekla výčitkám svědomí a pocitu trapnosti.
Posadila se ke krbu se sklenkou vína a cigaretou. Přála si se upít k smrti... nebo k úplnému zapomnění. Bylo jí mizerně. Možná se nechtěla cítit živá. Možná byla ta předešlá otupělost lepší, bezpečnější. Teď se přece jen mohla zranit - duševně. Tohle jí neslušelo. Mohla se na tisíckrát poranit fyzicky. Dokonce nebylo ani tak hrozné nechat si ubližovat od ostatních. Ale teď šlo o její srdce. Teď šlo o nejvyšší sázku, all-in, nic míň, získat všechno, nebo vše ztratit. Zavřela oči, potáhla z cigarety, s výdechem si vybavila jeho studený dotek.
Chodil ode zdi ke zdi. Cítil, jak mu zběsile buší srdce. Nejspíš nějaká panická ataka, napadlo ho. Snažil se dýchat zhluboka, ale i tak mu bylo příšerně. Došel se napít vody. Nepomohlo to. Co to proboha vyváděli? Bylo to špatné! Bylo to předurčeno k záhubě! Tak proč necítil ani špetku výčitek svědomí? Proč to pro něj bylo tak přirozené? Proč se to zdálo jako jediná správná cesta? Neustále se přesvědčoval, že se musí zachovat jako rozumný člověk. Ale poprvé se zdálo šílenství jako daleko přívětivější východisko.
This is the best that I've been,
I'm not happy
The truth is that I'll never be,
but at least I don't need to pretend
