Buď mým! [BokuAka] ✔️

12.

Ahoj!!

Věnováno Anikk23 děkuji i za tvé hlasy <3 

Začali se sem hrnout i ostatní členi týmu a nováčci, co se do něj chtěli dostat. Poté se zde zjevil i trenér a s ním další dva studenti, co nejspíš dělali všechny ty nudné věci a pomáhali vymyslet strategie a podobně. Trenér se na nás usmál, poté se však z jeho úsměvu stala úzká linka. Optal se nás, jestli jsme vůbec někdy hráli a když ano tak na jakých pozicích. Bylo nás dost, a tak jsme mohli utvořit dva týmy plus další dva, co byli na střídačce. ,,Bokuto a Sarukui jsou kapitáni. Nejlepší způsob, jak otestovat vaše zkušenosti, je sledovat vás při hře, tak hodne štěstí." řekl trenér a dal prostor Bokutovi se Sarukuiem.

Ti dva si mezi sebou střihli a Bokuto začal s výběrem. Samozřejmě si jako prvního vybral mě. Abych pravdu řekl, potěšilo mě to. Když byly týmy vybrané, začala hra. Snažil jsem se, co nejvíce to šlo a spoléhal se hlavně na Bokuta. Věděl jsem, že bude vždy připravený. Taky byl a každou mou nahrávku proměnil v úžasný smeč. Opět jsem měl šanci vidět tu krásu, již mi předvedl při naší první hře. Byl jsem jím tak ohromený, že jsem z něj nemohl spustit oči.  Pokaždé, co tak dokonale zasmečoval, se mi rozbušilo srdce nebo naopak vynechalo jeden úder a zatajil se mi dech. 

Hra už začala být dosti náročná, ale ani tak jsem se nepřestal snažit a hrál, jak nejlíp jsem uměl. Nechtěl jsem zklamat Bokuta. Také jsem měl pocit, že až teď jsem zažíval to pravé vzrušení ze hry. Nakonec hra skončila a náš tým vyhrál. Trenér byl víc než nadšený. ,,Myslím, že je na čase rozdat dres našim novým posilám do týmu. Akaashi jsi náš nový oficiální nahrávač, jaké číslo bys chtěl?" optal se mě. Nečekal jsem takovou čest, znamenalo to pro mě dost. ,,Jo a taky náš nejmladší hráč, jsi jediný prvák, kdo se k nám přidal, ale i třeťáci jsou z tebe nadšeni. Těším se na spolupráci s tebou." pošeptal mi Bokuto a poplácal mě po zádech. Úplně mě rozhodil a já už zapomněl, co trenér chtěl. 

Neměl jsem slov. Byl jsem tak hrozně šťastný, že jsem si neodpustil menší úsměv. ,,Jsem rád, že se k nám letos přidali další třeťáci jen škoda, že až teď...také děkuji našim druhákům a očekávám od vás jen to nejlepší. Tréninky budou třikrát týdně a to pondělí, středa a pátek." řekl ještě a pobídl mě, ať si vezmu dres. Vzal jsem si dres s číslem pět. Bylo mi to nějak ukradené, jaké číslo mě bude reprezentovat, ovšem Bokuto z toho jásal. Měl totiž čtyřku. ,,Vždy jsme jen jeden krůček od sebe...no není to náhoda." šeptl. Jen jsem nad tím zakroutil hlavou. Někdy se vážně choval jako dítě. Trénink skončil a my se šli převléknout.

Pokračování příště...