Buď mým! [BokuAka] ✔️

27.

Ahoj!! 

Věnováno PetraNebovidsk děkuji i za tvou podporu <3 

Ráno jsem vstal a málem zaspal už navěky, když jsem vedle sebe viděl Bokuta a bez trika. Snažil jsem si rozvzpomenout, co se sakra dělo včera večer. Ano následky přišly a já se cítil opravdu trapně. Tohle potřebovalo studenou sprchu. Opatrně jsem se zvedl z postele, abych ho nevzbudil a šel do sprch. Pustil jsem na sebe vlažnou vodu, abych se probral a trochu se vzpamatoval. Poté jsem šel k umyvadlu a podíval se na sebe do zrcadla. 

,,Cos to proboha vyváděl, Akaashi?" optal jsem se svého odrazu a čekal, že něco odpoví. On však jen mlčel. Co bych také mohl čekat, že? Poté jsem si všiml malého flíčku na krku. Přejel jsem po něm dvěma prsty a najednou se mi vše barvitě vyjevilo. Pustil jsem vodu a opláchl si obličej. Tohle nesmím, není to správné. Nebo snad ano? Sám nevím, ale když uvážím, že se neznáme tak dlouho, tak mi to nepřijde správné. Ještě s ním sdílet polonahý jednu postel. 

Vrátil jsem se a přemýšlel, jak to zakryji. Nesmí to vidět někdo jiný a rozhodně se to nesmí opakovat. Nenapadlo mě nic, čím bych to mohl zakrýt, aniž by to ostatním nepřišlo podezřelé. Podíval jsem se na toho velikána, co okupoval moji postel. Když spal, měl jsem ho asi nejradši, nemluvil, neprovokoval a nenarážel na divné věci a abych mu nekřivdil, vypadal roztomile. I tak jsem ho musel vzbudit, než sem zase vtrhne Kuroo.
,,Bokuto, vstávej, už je ráno a ty bys přeci nemohl propásnout snídani." řekl jsem a on jen unaveně něco zamumlal. Poté však vstal a začal se oblékat.

,,Vyspal jsi se?" optal se mě. ,,Celkem a ty?" řekl jsem svým typickým tónem. ,,Taky až na to, že jsi mě celou noc objímal a i ty jsi poměrně těžký, když spíš." řekl a začal se smát. Jen jsem se na něj zašklebil a on pochopil, že má přestat. Šli jsme se nasnídat a po snídani nás čekal další náročný trénink, tentokrát jsme byli spárování jinak. Dnes jsem trénoval s Oikawou a Hajime s Bokutem. Oikawa se mi ještě jednou omluvil a nevím proč, až moc zbytečně na mě sahal. Pořád mi dával ruku na rameno nebo mě plácal po zádech. Nevím, po kom chtěl víc, aby na něj žárlili. Hajime nad tím jen kroutil očima a Bokuta to občas dost vyvedlo z míry a špatně zasmečoval. Oikawa se pak jen ďábelsky usmíval. Vážně jak malý děti.

Poté jsme se šli najíst a pak jsme měli dvě hodiny volno. Nechtěl jsem být s Bokutem opět sám, abych se vyvaroval podobným situacím jako vždy, když jsme sami, a tak jsem poprosil Hajimeho, ať se jde se mnou projít. U něj jsem měl pocit, že jsou mé myšlenky v bezpečí, než kdybych se chtěl třeba svěřit Kuroovi, určitě by mu to řekl nebo minimálně by si ze mě utahoval.

Pokračování příště...