Buď mým! [BokuAka] ✔️

44.

Ahoj!!
Věnováno Lucik111 za její krásné komentáře ♥️♥️

,,Akaashi, co se děje?" optal se Bokuto sedící vedle mě. ,,Ale nic já jen..." nestihl jsem to dopovědět, jelikož mě vyrušila přednášející učitelka. ,,Autorem této krásné básně je Akaashi Keiji a teď tu máme druhou báseň, tak se prosím zase ztiště." 

,,Spatřil jsem svou lásku,
nejedná se však o žádnou krásku.

Šlo spíše o muže krásného,
od ostatních velice odlišného.

Byl jako růže,
co někdo jako já proti ní zmůže?

Nechtěl jsem porušit její křehkost,
zničit tak dokonalou lehkost.

Trny se obrnil,
cizímu doteku se stranil.

Musel jsem riskovat,
i kdyby popíchat se to znamenalo,
určitě by mi to za to stálo,
přeci jsem ho nemohl jen z povzdálí sledovat.

Došlo na naše první objetí,
on však utekl mi vzápětí.

Pohled měl věčně nezaujatý,
vedle mě byl vždy napjatý.

Když přiblížit jsem se směl,
čím dál víc zažít chtěl.

Po chvilce se zase stáhl
a nade mnou jen rukou mávl.

Stále se snažil držet dál,
snad chtěl, abych to vzdal...

...nemohl jsem to vzdát,
jen pomyšlení na to mi nedalo spát.

....nemohl jsem přestat
a rozhodl se vše ustat.

A tak snažil jsem se dále,
hýčkal jsem ho jako krále.

V hlavě jsem měl určité představy,
kde jsme podnikali společné výpravy.

Chtěl jsem ho za ruku vést,
do nebeských výšin se s ním vznést.

Chtěl jsem vidět úsměv na jeho tváři,
jak opět krásně září.

Chtěl bych políbit jej na rty,
proplést si s ním prsty.

Po vlasech ho hladit,
chmury z jeho hlavy vyhladit.

Pro mé překvapení jsem zjistil
a svými činy ujistil,
že i on rád mě má,
že se mu o mně zdá.

Kéž by se jednou otázal:
,,Co bys chtěl?"
Dobrovolně bych se mu zavázal:
,,Abych tvou lásku měl.

Před ním na kolena bych si klekl
a jednoduše řekl:

,,Jestliže požádat o něco smím.
Prosím! Buď mým!"

Bokuto to recitoval s ní a hleděl mi přitom do očí. Bylo zřejmé, že tu báseň psal on a byla věnována právě mě. Teď už jsem nemusel nic říkat, naprosto chápal mé pocity a s vděkem je přijal. Možná se nechal unést a políbil mě. Na chvíli jsem se zalekl, ale jeho sladkým rtům jsem nemohl odolat. Bylo mi jedno, jestli nás někdo vidí nebo ne, tenhle moment jsem si chtěl vychutnat. 

,,Prosím znovu o potlesk pro naše dva vítěze..." přednášející stále něco říkala, ale já už zase nevnímal. Vnímal jsem jen Bokuta a jeho prsty propletené s těmi mými. ,,Byla to nádherná báseň." řekl jsem s úsměvem. ,,Tvá také, teď už se nemusím bát." řekl nazpátek a o něco víc sevřel mou ruku.

Pokračování příště...