Just A Normal Day [Neko Yaoi] (Dokončeno)

část 24.

Pohled Daikiho
Pohled Mizashiho
Pohled Kazukiho

     Setkal jsem se s otcem a on po mě téměř okamžitě začal řvát. Chtěl po mě vědět, proč jsem něco takového udělal. Vše jsem mu vysvětlil a vypadal, že to i vzal. Pak však připomněl jeden fakt. Když mám to kotě, tak z největší pravděpodobností již nemůžu být cvičitel. Mám sice peněz dost, ale ty můžou časem dojít a co pak? Myslím, že tohle bude problém budoucího Daikiho. Vydal jsem se na cestu domů. Celou dobu jsem na něj musel myslet. Doufám, že není smutný, že jsem s ním nešel ven. Přijel jsem k baráku, všechno bylo špatně. Dveře otevřené a když jsem vešel dovnitř, tak kocourek nikde. Je možné, že utekl, ale proč by mi pak říkal, že chce bydlet u mě? Zavolal jsem tedy policii. Nejdříve měly kecy, že je to teprve chvilka, co se ztratil, ale po prozkoumání dveří přišli na to, že je poškozený zámek. Je to jasné, někdo mi ho unesl.

     Vzbudil jsem se v nějaké tmavé a vlhké místnosti svázaný na židli. Šíleně mě bolela hlava, ještě víc, než když jsem se na osmnáctiny ožral s těma dvěma idiotama. Do místnosti vešel nějaký chlap. Myslím, že už jsem ho viděl. Myslím, že na tom prodeji. Moment, pokud to je on a pokud je pravda, co Daiki říkal, tak jsem ve velkém maléru. Přišel ke mě a usmíval se od ucha k uchu.

     Přišel jsem za ním do sklepa a ten jeho výraz... ten vyděšený pohled... tak ten bude dobrá hračka. Stále jsem se usmíval a sedl si mu na klín. Přičichl jsem k jeho hebkým vláskům a už jen z toho jsem se skoro udělal. Ach ta božská vůně. Má i moc krásné oči. Podobné měla i ta před ním, ale on má oproti ní velkou výhodu. Je dokonalý. Sehnul jsem se k jeho uchu a pošeptal: "Tak konečně jsi vzhůru. Teď jen co s tebou." To ouško jsem mu poté olíznul, šlo cítit, jak se napjal a snažil se odtáhnout.

     Když mi to pošeptal do ucha, tak jsem měl stoprocentně husí kůži. Když mi to ucho i olíznul, tak jsem se chtěl co nejdál odtáhnout. To se mu ovšem nelíbilo, zamračil se a vlepil mi facku, až jsem málem spadl i s židli na zem. Opět se ke mě naklonil a pošeptal mi do ucha, že mě čeká trest, protože jsem prý neposlušný. Pak se do mého ouška silně zakousl. Vykřikl jsem bolestí, protože uši a ocas jsou má citlivá místa. Doufal jsem, že to je ten trest, ale to jsem se sec sakramentsky mílil.

     Zakousl jsem se mu do ucha. Ach ten krásný křik, toť hudba pro mé uši je. Slízl jsem mu z nich jeho sladkou krev a odvázal ze židle. Pak jsem s ním hodil na druhou stranu místnosti, přetočil si ho na břicho a šlápnul mu na záda, aby se nemohl zvednout. Rychle jsem ho opět svázal a vzal do náruče. Odnesl jsem si ho na předem připravené místo s již vyhrabanou jámou. "To, co bude následovat, se děje zlobivým kočkám, jako jsi ty." Po těchto slovech jsem ho položil do rakve a zavřel. Ještě, že ta rakev byla už předem položená v té jámě, takže jsem ho nemusel spouštět. Řvaní a prosby mu nepomohou, alespoň to ho mohl ten hajzl Daiki naučit. Zahrabal jsem to kotě. Pár hodin zavřeny v rakvi pod zemí ho naučí poslouchat. Jestli ne, tak se to bude opakovat, popřípadě mu tam dám i nějaké zvířátko. S těmito myšlenkami jsem nasedl do auta a odjel domů.

     Když mě zavřel do rakve, tak jsem věděl, že je zle. Být pohřbený za živa je dost možná má nejhorší noční můra (vítej v klubu). Začal jsem sebou šít a řvát o pomoc, poté i prosit, ať mě pustí. Když začala hlína dopadat na rakev, tak jsem myslel, že zešílím, což se dost možná i stane (možná 😇). Začal jsem křičet z plných plic, ale po chvíli jsem už nic okolo neslyšel. Žádná hlína, žadní ptáci, ani jak lopata zajela do země. Jediné, co mi zbývalo bylo brečet a křičet. Daiki prosím, zachraň mě.

...

     Ok sorry, že o víkendu nic nevyšlo, ale přijela starší ségra na víkend a nechtěl jsem, aby kdokoliv něco tušil. I proto je tu dnes delší kapitola.