Just A Normal Day [Neko Yaoi] (Dokončeno)

část 26.

Pohled Daikiho
Pohled Mizashiho
Pohled Kazukiho

     Dojel jsem zpět do 'úkrytu' a ihned si to zamířil do sklepa. Kotě se tam pořád v horečkách kroutilo a úpělo bolestí. Snažil se alespoň dotýkat jednou nohou té druhé v naději, že mu to nějak pomůže. "Myslíš, že ti to nějak pomůže? Jediný, kdo ti může pomoct, jsem já. Ovšem mě se nechce." Ten jeho prosebný výraz. Dobrá tedy, dám mu možnost si ulevit. "Zkus me přesvědčit, proč bych ti měl pomoct." Podíval se na mě dost zoufalým pohledem a nějakým způsobem ze sebe vysoukal, že když mu ulevím, udělá cokoliv. To se přece neodmítá, ne? Odpoutal jsem ho a hodil do rohu místnosti. Došel jsem k němu a pomalu si stáhl kalhoty i s trenkama. Obrátil jsem si ho zády k sobě a na jeden příraz do něj až po kořen proniknul. Vyhrkly mu slzy z očí a zavzdychal jak levná děvka, což taky je. Okamžitě jsem začal hrubě přirážet a přitom jsem se k němu sehnul a kousnul ho do ramene tak moc, až mu tekla krev. Po pár minutách se udělal a tím se stáhl kolem mě. Udělal jsem se do něj, tohle mi však ještě nestačilo. Z kalhot jsem stáhl pásek, sednul jsem si na židli a jeho si ohnul přes koleno. Začal jsem ho s tím páskem mlátit přes zadek. Dával jsem do toho vše, proto bych se divil, kdyby tam neměl žádné podlitiny. Vzal jsem ho a odnesl do místnosti cca 2x1 metr bez přístupu světla. Tam jsem ho zamknul. Kdyby jen věděl, že tam má malého kamaráda.

     Nechtěl jsem, aby mi cokoliv píchnul, mám strach z jehel. Ovšem bál jsem se protestovat, protože by mě mohl opět zavřít do rakve a pohřbít za živa, což je něco, co si opravdu nehodlám zopakovat. Když mi to pichnul, tak jsem okamžitě pocítil horko. Ačkoliv tu jsem nahý a byla mi celou dobu zima, tak teď je mi nesnesitelné horko. Pak jsem cítil, jak začínám tvrdnout. To ovšem není vše, něco mi začalo vytékat ze zadku. A pak se dostavila ta šílená bolest v podbřišku smíchaná a extrémní touhou po jakémkoliv doteku. Začal jsem sebou síť a mlátit p zeď, ale nic z toho nepomohlo. Alespoň jedno plus to ale mělo, nějakým způsobem se mi povedlo sundat ten prokletý kroužek z mého údu. Další minuty pro mě byly peklo. K celkovému výsledku se dostavila i nevolnost a motání hlavy. Zkusil jsem ze zoufalosti otírat jednu nohu u tu druhou. To jsem dělal asi několik hodin, ale mohly to být i minuty, kdož ví. Pak se zde objevil ten zmrd, který mi tohle dělá. Když jsem zjistil, že ho mám přesvědčit, tak jsem myslel, že asi umřu. Svým vyřvaným hlasem jsem i skrz bolest řekl, že udělám cokoliv. Sice s ním nechci mít nic společného, ale jestli mě toho nezbaví, tak se legitimně zblázním. Když do mě přirazil, tak to bolelo, ale z nějakého důvodu né víc, než když jsem to dělal poprvé s Daikim. Zkusím na něj myslet, treba se mi to nebude tak protivit. Sotva jsem si místo téhle stvůry představil mého Daikiho, tak jsem začal ihned vzdychat, až jsem se musel stydět. Nakonec jsem se udělal a veškeré vlivy té látky, co mi píchnul během pár sekund zmizeli. Padla na mě extrémní únava. Byl jsem tak unavený, že jsem ani moc nevnímal, že mě mlátil. Pak mě odnesl do nějaké tmavé místnosti a tam mě zamknul. Chvíli jsem tam seděl a začínaly se mi zavírat oči, když v tom mi něco přeběhlo po ruce.

...

     Co to asi bude, ptám se vás. Kdo to uhodne, tak vyhraje malý nepodstatný bod.