„Chceš mě?" „Nechci tě" |Slunečná fanfikce|

12.část [2/2] - PÁTEK - NECHOĎ PRYČ

Z pohledu Týny:
Po obědě jsme se vrátili do pokoje. Vůbec nevím, o čem budu psát. Tenhle adapťák mi přinesl jenom bolest.
„Holky? Nevadí, když tu práci psát nebudu? Vůbec se na to necítím"
Julča: „Úplně v pohodě, hlavně, aby to napsali ostatní a Janek"
Jasně, Janek. Sundala jsem si jeho mikinu. Dotkla jsem se svého krku. „Sakra"
Sylva: „Co je?"
„Řetízek", řekla jsem a po tváři mi seklo pár slz.
Julča: „O čem to mluvíš?"
„Řetízek, co mi dal Janek. Asi jsem ho nechala u lomu"
Sylva: „Ty na něj nechceš zapomenout?"
„Ne, chtěla bych, abych mu dokázala odpustit", řekla jsem smutně.
Julča: „Ty ho fakt miluješ, ty trdlo, pojď ke mně" a objala mě. Sylva se přidala a bylo z toho hromadné objetí. Pak si obě sedly na postel a začaly psát svoje slohy. Já se nakonec taky rozhodla psát a něco jsem sesmolila.

Z pohledu Janka:
Vrátil jsem se na pokoj a hned věděl, o čem budu psát. Vzal jsem si papír a začal psát. Steklo mi u toho pár slz, ale ve 13:43 jsem měl hotovo. Odnesl jsem to učitelce a ona si to hned začala číst.

Z pohledu Týny:
Ve 14:16 jsme měly všechny tři dopsáno a Sylva nešla naše slohy učitelce. Ve 14:30 jsme se všichni sešli na vyhlášení.
Učitelka: „Většinu vašich slohů jsem už četla, protože jste mi je donesli dříve. Spousta z vás napsala krásné práce, ale i nějaké prasácké výtvory se tu našly"
Nás tým získal za slohy plný počet bodů. Pak jsme měli rozchod. Počkala jsem, až odejde Janek a s holkama jsme odcházely jako poslední. Zastavila mě učitelka.
Učitelka: „Týno?"
Otočila jsem se na ní.
Učitelka: „Tohle je spíše pro vás, než pro mě", řekla a podala mi papír.
„To psal Janek?", zeptala jsme se a ona přikývla.
„Děkuju", řekla jsem nervózním hlasem.
Vzala jsem si ten papír a odešla jsem. Přesně jsem věděla, kam půjdu. Za pár minut jsem tam byla. U lomu. Sedla jsem si na molo a začala číst:
„Tohle je už můj druhý adapťák. Ten první byl fajn, ale tenhle byl něčím jiný. Nebo spíš někým. A to jednou úžasnou holkou do které jsem se zamiloval. Znám ji sice jen chvíli, ale připadá mi, že se známe celou věčnost. Jmenuje se Týna a je hrozně hodná a nádherná. A já se zachoval špatně, udělal jsem chybu a ublížil jí. Chybu, které lituju a budu litovat navždy. Nechtěl jsem jí ublížit, jen jsem byl předtím zvyklý na jiný způsob života, nevěřil jsem na lásku, měl jsem kamarádky s výhodami, kterých jsem se nedokázal zbavit po tom, co jsem začal chodit s Týnou. Nechal jsem se zmanipulovat. Znovu a znovu. Nesnáším se za to a je mi jasné, že i Týna mě nesnáší. Ale i přesto budu doufat, že mi jednou odpustí. Miluju tě, Týno."
Rozbrečela jsem se. V tu jsem za sebou uslyšela kroky. Věděla jsem, že je to on. Janek. Nikdo jiný o tomhle místě neví.

Z pohledu Janka:
Vyrazil jsem k lomu. Potřeboval jsem si provětrat hlavu. Když jsem tam došel, uviděl jsem tam Týnu. Seděla na molu a v rukou držela nějaký papír. Nejspíš brečela. Došel jsem k ní a sedl si kousek vedle ní na molo.

Z pohledu Týny:
Janek si sedl vedle mě na molo. Nebránila jsem se. V ruce jsem stále svírala jeho sloh a stále mi tekly slzy. Měla jsem na sobě jeho mikinu, která už musela být skrz na skrz promočná mýma slzama. Janek seděl vedle mě a já se na něj na sekundu podívala. Tázavě sledoval ten papír, co jsem držela v rukou. Rozbalila jsem ho a ukázala jsem ho směrem k němu. Hned pochopil. Sáhl do kapsy a něco vyndal.
Janek: „Nechybí ti tohle?", řekl smutně, ale pokusil se usmát.
„Asi jsem ho tu ztratila. Děkuju"
Vzala jsem si ho od něj. Položila jsem ruku mezi nás na molo. Janek mě za ní chytil, neuhnula jsem. Všimla jsem si jeho odřených kloubů a zase mi stekla slza. Ani jeden z nás už nic neřekl. Bylo hrobové ticho, ale z nějakého důvodů jsem se s ním cítila dobře i po tom, co mi udělal..

KONEC!