„Chceš mě?" „Nechci tě" |Slunečná fanfikce|

8.část [1/3] - DEN D - CESTA

Z pohledu Týny:
Zazvonil mi budík. Bylo 7:00. Naštvaně jsem ho vypla, ale vlastně jsem byla ráda, že už je ráno. Nebyla jsem zrovna moc fresh, nebo rozhodně ne tak, jak jsem si představovala. Šla jsem do koupelny se trochu zkulturnit. V 8:00 mě měl Julči taťka vyzvednout před statkem. V 7:50 už jsem byla připravená. Těsně před osmou přijeli, já si hodila kufr do auta a vyjeli jsme. Doprava byla hrozná a tak jsme dorazili až v 8:50. Většina lidí už tam byla. Učitelka nám dala naše jízdenky a za chvíli začala mluvit.
Učitelka: „Takže vzhledem k tomu, že vás čeká pět dní, které jsou určené k tomu, abyste vzájemně poznali své vrstevníky, tak jsme pro vás připravili program a budete rozděleni do šesti týmů po šesti, ve stejném rozdělení budete sedět i v kupé ve vlaku"
Začala jsem se modlit, ať mám v týmu alespoň Julču.

Z pohledu Janka:
Stál jsem na nádraží a pozoroval Týnu. Nevypadala zrovna šťastně a asi se ani moc nevyspala. Pak začala mluvit učitelka. Takže týmy po šesti, tak třeba budu mít štěstí, pomyslel jsem si.
Učitelka: „Takže rozdělení týmů je následující" a začala rozdělovat, až se dostala k nám „Třetí tým bude Janek, Vilém, Týna, Tony, Julča a Sylva"
Paráda, no tak vstříc novým dobrodružstvím.

Z pohledu Týny:
Po tom, co jsem slyšela jména členů našeho týmu jsem byla snad ještě zoufalejší, než doteď.
Julča: „Halo, vnímáš mě? Stojíš tu jak hromádka neštěstí"
„Já jen..mám strach"
Julča: „Z čeho?"
„No spíš z koho?"
Julča: „Nechápu?"
Podívala jsem se směrem, kde stál Janek.
Julča: „Jo takhle, ber to pozitivně, alespoň máš šanci poznat, co je doopravdy zač"
„Snad máš pravdu"
Za pár minut přijel náš vlak. Chtěla jsem sedět po směru jízdy, když sedím opačně, dělá se mi špatně. Akorát nám to s Julčou moc trvalo a tak už si tam sedl Janek s Vildou a k nim se nacpala Sylva. Chtěla jsem být alespoň u okna, tak jsem si poslušně sedla k oknu a doufala, že mi nebude špatně. Naproti mě seděl Janek, taky seděl u okna. Vlak vyjel z nádraží, čekala nás asi hodina a půl cesty. Asi po dvaceti minutách se mi začalo dělat špatně. Zvedla jsem se, vyšla jsem ven z kupé a stoupla si do chodbičky.

Z pohledu Janka:
Týna seděla naproti mě. Měl jsem sluchátka a moc nevnímal, ale asi po dvaceti minutách jsem si všiml, že Týna nevypadá úplně nejlíp. Za chvíli se zvedla a odešla z kupé. Teď je moje chvíle, řekl jsem si. V tu chvíli se začala zvedat Julča.
Julča: „Jdu za Týnou, není jí dobře"
„Seď, jdu já", řekl jsem a vyšel jsem z kupé. V chodbičce stála Týna a bylo vidět, že jí je fakt zle.
„Týno? Jsi v pohodě?", zeptal jsem se.
Týna: „Jo, jenom mi je trochu špatně"
„Trochu? Nevypadáš vůbec dobře"
Týna: „Víš, mě se udělá špatně vždycky, když sedím na opačnou stranu"
„To jsi mela říct hned, pustil bych tě na moje místo", objal jsem jí kolem ramen.
Týna: „To nemusíš, já to zvládnu, už je mi líp", řekla a zkusila se usmát.
„Tak víš co, pojď si sednout vedle mě, když dáme tašky na stranu, bude tam místa dost"
Týna: „Hádám, že když řeknu ne, tak stejně nepřestane otravovat, že?"
„Nepřestanu, no tak pojď"

Z pohledu Týny:
Vrátili jsme se do kupé. Sylva s Vildou se dívali na film a Julča a Tony spali. Janek dal svoje věci na stranu a já si sedla těsně k oknu a on hned vedle mě. Měli jsme před sebou ještě asi hodinu cesty. Opřela jsem se o opěrku a zavřela oči. Nechtěla jsem se držet moc blízko Janka, ale brzo to začalo být nepohodlné a bolelo mě za krkem. Janek spal. Opřela jsem mu hlavu o rameno. Otevřel oči a podíval se na mě.
Janek: „Ale copak?", zeptal se.
„Bylo to nepohodlný", zasmála jsem se.
Janek: „A já jsem pohodlnější?"
„Tisíckrát pohodlnější", řekla jsem potichu.
Usmál se a dal mi ruku kolem ramena. Za chvíli jsme oba usnuli.