„Chceš mě?" „Nechci tě" |Slunečná fanfikce|

6.část - PROFESIONÁL

Z pohledu Týny:
Dneska je pátek a čeká nás ten sportovní den. Je 6:15 a zrovna vstávám. Jdu do koupelny, sprchuju se a pak sem češu. Dneska jsem si udělala vysoký culík. Dala jsem si jen řasenku, vyčistila si zuby a šla ke skříni. Vzala jsem si tílko a sportovní kraťasy a mikinu. Udělala jsem si snídani, najedla se, vzala si vak a šla se obout. 6:43, přesně na čas. Opět jsem se sešla s Julčou, šly jsme na bus a po půl hodině dorazily do školy. Vyrazily jsme opět rovnou na školní dvůr. V 8:30 to všechno začalo. Začalo rozdělování do družstev po čtyřech.
Učitelka: „Popelková, Vacková, Linhart, Fiala pojďte sem, jste jeden tým"
Došly jsme k učitelce a ta nám dala červené rozlišováky. Oblékli jsme si to a šli se připravit na první soutěž.
Učitelka: „A první soutěž bude běh na 1000 metrů po cestě okolo školy a zpět"
Ježiš, jen to ne, pomyslela jsem si.
Učitelka: „A jako první dva zástupci týmu modrých a dva zástupci týmu červených. Tým s lepším časem vyhrává."
Julča s Vildou se na mě podívali a mě bylo jasný, že je to na mě, tak jsem se začala zvedat a Janek si asi všiml, že se mi moc nechce. Podívala jsem se ba něj prosebným pohledem, ale on mi jen podal ruku.
Janek: „No tak už pojď" a usmál se.
Poslušně jsem se zvedla a stoupla si na značku. Učitelka pískla na píšťalku a my vyběhli.

Z pohledu Janka:
Vyběhl jsem pomalu. Nešlo mi o, abysme vyhráli, ale o to, abych byl s Týnou. Běžel jsem pomalu vedle ní a sledoval jí. Zrovna ve chvíli, kdy kolem nás probíhal další tým Týna zakopla, nejspíš jí někdo z nich podkopl nohu a skončila na zemi. Hned jsem se zastavil a zkusil jí pomoct vstát. Bolelo jí koleno a tak to moc nešlo. Vzal jsem jí do náruče a odnesl jí o kus dál, kde nás nikdo neuvidí.

Z pohledu Týny:
Nějakej z těch kreténů mi podkopl nohu a já si kvůli tomu nejspíš udělala něco s kolenem. A ještě k tomu nedoběhnu, a nejen já, ale ani Janek ne. Byla jsem vyčerpaná, Janek mě položil na zem a já na chvíli zavřela oči. Když jsem je asi po minutě otevřela, skláněl se nade mnou. Byl tak blízko. Zrychlil se mi dech. Jeho rty se skoro dotýkaly těch mých. Hluboce se mi díval do očí.
Janek: „Chtěla bys to udělat?"
Neodpověděla jsem, jen jsem na něj koukala. Nemůžu se s ním líbat, sakra Kristýno, znáš ho pár dní.
Janek: „Já vím, že bys chtěla"
Vyvlíkla jsem se. „Jak to můžeš vědět?", začala jsem se vítězně smát.
Janek: „Protože každá by chtěla"
„No, tak třeba nejsem každá"
Koleno už mě tolik nebolelo a tak jsem se zvedla a vítězně se dala na odchod. Janek zůstal sedět v trávě a díval se, jak odcházím. Vrátila jsem se zpátky, učitelce jsem řekla, že mám něco s kolenem a, že nevím kde je Janek a proč nedoběhl. Pak jsem všechno řekla Julče.
Julča: „Třeba tě má rád"
„Těžko, zná mě chvilku a navíc, sám řekl, že každá by chtěla a bůhví, kolik takových každých má"
Julča: „Taky možnost"
Naše družstvo nakonec skončilo jako druhé z osmi. Byla jsem unavená. V buse jsem si povídala s Julčou. Domu jsem přijela ve čtyři odpoledne, jen jsem si dala sprchu a chvíli po tom jsem usnula.