Definice lidskosti [DOKONČENO]

Zápis první, 11. 9. 2131

V mém nitru žhnula zlost. Loudala jsem se k budově vědců. Vůbec se mi tam nechtělo, ale s velikým sebezapřením jsem – jak mě vždycky učil táta – narovnala záda a vypnula hruď. Šla jsem pomalým, ale jistým krokem vstříc smrti. Kapky mi padaly do tváře a vlasy mi splihle rámovaly obličej. Cítila jsem, jak se mé slzy mísí s ledovým deštěm. Měla jsem neodolatelné nutkání křičet, kopat, bušit do něčeho pěstmi, zničit všechno a všechny. Největší dávku zlosti jsem však adresovala organizaci IIME. Světoznámému výzkumnému centru a stejně slavné nemocnici. International institut of medicine and experiments aneb Mezinárodní institut medicíny a experimentů – hned jak jsem zahlédla onen černý nápis na budovách, zlověstně se tyčících do výšky, běhal mi mráz po zádech.

Měla jsem vztek. V určitém bodě můj život nabral úplně špatný směr, stačila k tomu pitomá pozvánka a hloupá náhoda. Otec nevěděl, že jsem se vydala stát se jedním velkým pokusem. Zakázal by mi to. Věda se mu hnusila a nikdy by nenechal vědce, aby jakýmkoli způsobem zohyzdili, poškodili nebo doknce jen využili mé tělo, i kdyby to mělo být pro dobré účely. Tušila jsem, že už tátu nikdy nepotkám. Jen jsem doufala, že ten život, který mu měl být ukraden a který jsem mu já vrátila, využije moudře.
Alespoň pomohu lékařství, proplula mi hlavou nenásilně myšlenka. Dutě jsem zírala před sebe a nutila jsem nohy k pohybu. Možná díky mně bude vynalezen nějaký lék a zachrání tak spoustu životů.

Přibližovala jsem se k masivním dveřím a zvedla jsem zrak, abych zadržela proud slz, který se stále nehodlal zastavit. Do oka mi ovšem padlo jedno okno asi ve třetím patře. Stál za ním muž. Shlížel na mě děsivě temnýma očima a nad mírně nakrabaceným čelem se mu kroutily černé rozčepýřené vlasy. A mně se splašeně rozuteklo srdce. Šel z něj strach. Až tehdy jsem si uvědomila, že se chystám vydat to nejdražší, co mám, totiž svůj život, do spárů vědy. Na okamžik jsem znejistěla. Stejně je tenhle boj dávno prohraný. Vzedmula se ve mně vlna nenávisti. Odhodlaně jsem obrátila kamennou tvář zpět ke vchodu do centra a pomalým krokem se vydala vstříc smrti. Ale vteřinku předtím, než jsem se opřela do těžkých dveří, jsem se zhluboka nadechla studeného podzimního vzduchu. Voněl po dešti a svobodě. Zmáčené šatstvo na mně viselo, v botách mi čvachtala voda, a přece to bylo krásné. Kéž bych těch nádechů dostala víc.

A.D.

Ahoj všichni! Rozhodla jsem se postupně sem přidat svoje dílko ze šuplíku. Je to příběh z budoucnosti, která však možná není tak vzdálená, jak by se mohlo zdát.
První částí je výpověď Alexis Dallas prostřednictvím jejího deníku. Možná budete mít během čtení zápisů nějaké nejasnosti, ale žádný strach - ve druhé části se všechno vysvětlí. Ta už nebudou formou deníku, ale klasického vyprávění.
Za veškerou podporu jsem jako obvykle neskonale vděčná. Užijte si příběh!<3