Zápis devátý

35 3 0
                                    

Ačkoliv jsem neměla zrcadlo, kde bych si své podezření zkontrolovala, cítila jsem, že slábnu. Z nedostatku spánku jsem už měla jistě kruhy pod očima, mé dříve dobře živené tělo začínalo ztrácet na oblosti a místo toho vystouply do popředí kosti. Nedalo mi zatím moc práce udržet se na nohou, ale cítila jsem, že mé tělo pomalu a s jistotou chátrá.

Mou kůži sluneční paprsky nepohladily takovou dobu, až jsem jednu chvíli myslela, že snad zešílím. To jediné, co mě hnalo kupředu, byla vidina táty, spokojeného, a hlavně živého a v pořádku. S představou muže s typicky zelenýma očima, které jsem po něm zdědila, se mi ale udělalo mdlo. Tu jeho krásnou tvář a černé vlasy prokvetené prvními šedinami už nikdy víckrát nespatřím.

Pokud tohle někdy budeš číst – miluju tě. A omlouvám se. Nekonečně se omlouvám.

A.D.

Definice lidskosti [DOKONČENO]Kde žijí příběhy. Začni objevovat