Definice lidskosti [DOKONČENO]

Kapitola třetí: Tíha slibu

Strach. To byl důvod k nepřirozené reakci psychologa Nathana Connora na pár nevinných slov o experimntech. Dny mi pomalu, ale jistě splývají. Ubíhají jeden za druhým a scvrknou se do podoby upoceného děsivého rána a večerní bázně vydat se do tísnivé krajiny snů. Přes mou snahu udělat cokoliv, abych se té noční můry zbavil, se jednoho večera dokonce přistihnu zírajíc do stropu s přáním nezamhouřit celou noc oka. Druhý den se mi pak klíží oční víčka a v mysli neustále utíkám k syčivým hlasům, jež mi bez přestání brouzdají podvědomím.
Komu patří ty pronikavé smaragdově zelené oči? Proč byla snová dívka tak ukřivděná a rozzlobená? Co všechno se jí zračilo ve tváři a proč? Stal se z ní experiment? Přidala se do vrstvy, o které je zapovězeno mluvit? A je stále mezi živými? Otázek je čím dál tím víc, až jednoho dne...
Zrovna když jdu, duchem zcela nepřítomný, dlouhou chodbou směrem k výtahům a míjím lidi s desítkmi tichých pozdravů, můj zrak padne na někoho naprosto nečekaného. Tělo odmítá spolupracovat. Na okamžik se setkám pohledem s dívkou ze snů. Nejsem schopen se pohnout, zaseknu se uprostřed nedokončeného pohybu. Pomalým tempem se šine chodbou přímo proti mně, za zády jí kráčí dva muži jako hory, jako by se o ni jeden nedokázal postarat.
Něco tu nehraje. Tohle není ta dívka, která se sebevědomě vydala vstříc IIME. Tohle není to děvče, co na mě vrhlo rozzuřený pohled a nehledě na liják se neslo s rovnými zády jako šíp téměř bez jediného zaváhání dál. Ani za tu kratičkou dobu, co se mineme, mi neunikne, že její černé bujné kadeře jsou dnes mastné a splihlé, že z té perleťové tváře vystupují kosti a oči - ty úderné drzé zelené oči, ve kterých byla kdysi taková jiskra - jsou podmalovány temnými kruhy.
Ačkoliv se naše pohledy střetnou zhruba na vteřinu, stihnu z té známé tváře vyčíst spoustu věcí. Poznala mě. Znavený pohled vystřídá udivení - a vsadil bych cokoliv na to, že v tom mém se údiv odráží též. Není těžké vyluštit bolest a zoufalství. Zatímco kolem mě prochází, nedokážu než na ní viset očima a nehnout se z místa.
Najednou škobrtne. Zesláblé tělo se zhroutí na bílé dlaždice než stihnu mrknout. Vyprovokuje to mé nohy opět k pohybu. Nehledě na rozzuřenou ochranku překonám pár kroků, co nás dělí, sehnu se k zemi a pomohu jí na nohy. Přeběhne mezi námi něco nepopsatelného, jako výboj elektřiny. Zatímco jí pomáhám vstát a hypnotizujeme se pohledy, stihneme si vyměnit několik tichých, uspěchaných vět.
„Jak se jmenuješ?" vypadne ze mě.
„Alexis Dallas," zašeptá přiškrceným hlasem a ve tváří se jí zračí nevyřčená otázka.
„Scott Baddley," odpovím v rychlosti.
„To by stačilo," štěkne jeden z holohlavých mužů a trhnutím pobídne Alexis zpět do kroku. Nepohne se ani o píď. Prázdný pohled se začne plnit slzami. „Pomoz mi, prosím," zašeptá úpěnlivě.
„Jdeme!" zavelí druhý z goril.
„Zachráním tě. Slibuju," zamumlám o poznání později. A Alexis Dallas sebou v dálce jemně trhne, jako by můj vzkaz dostala. Vrávoravými kroky se ode mě zase vzdaluje a já najednou cítím hlubokou prázdnotu, jak se bije se slibem, ke kterému jsem se zapřísáhl.
Přes míjící lidi visím pohledem na třech postavách dokud nezahnou do vedlejší chodby. Ještě mi notnou chvíli trvá, než se opět pohnu z místa. V uších mi však stále zní ta dvě slova. Alexis Dallas. Tak přece je naživu. Neboj se, snová dívko Alexis. Dostanu tě ze spárů kohokoliv, kdo by ti měl ještě někdy ublížit. Přísahám.