Definice lidskosti [DOKONČENO]

Kapitola devátá: Vraťte mi moji dceru

„Nedá se mu věřit,“ namítne Andrew po několika táhnoucích se chvílích ticha, „už jednou naši dohodu porušil.“
„Copak ty už máš s Baddleym nějaké negativní zkušenosti?“ pozvedne White obočí a doprovodí otázku tázavým pohledem, za nímž se skrývá vztek. No jistě, naše dohoda, že nebudu zjišťovat informace o Alexis, pomyslím si a mimoděk mě bodne u srdce. Williams se dohaduje s Whitem, jako bych v místnosti vůbec nebyl, a celé to působí jako hodně špatné divadelní představení – a to jsem jich mnoho neviděl. Mark White mluví s podivným klidem, který jako by byl jen předehrou rozzuřenému nadřízenému, jenž není schopen pochopit, že mu má neposlušnost proklouzla mezi prsty. Andrew v tom vražedném klidu také cítí onu výhružnost, jeho hlas zní neobvykle slabě a nejistě. A zatímco pozoruji, jak dvě šelmy rozhodují o mém osudu, skoro vypouštím předmět celé diskuze.
„Tak ještě jednou, pěkně od začátku. Co se stalo?“ sykne Mark. Přestože svým mohutným tučným tělem působí spíš komicky než výhružně, ironií je, že z něj jde opravdu strach. Už jen proto, že by stačilo mávnutí prstem a všichni zde přítomní skončíme v base nebo jako nepodaření experimenti.
„Nic moc – Baddley potkal na chodbě jednoho z experimentů, takovou černovlasou holku. Nic vážného se mezi nimi nestalo, opravdu,“ ujišťuje Andrew Marka. Ten se jen nepříčetně zamračí a tiše zavrčí: „Promluvíme si o tom později.“ Neunikne mi Williamsova vyděšená tvář, ale než se stihnu dostatečně vynadívat na ty tři vrásky na jeho čele, pěkně pod sebou a v přesných rozestupech, obrátí se Mark White na mě.
„Vážený pane Baddley, nemám nejmenšího tušení, co za skutky jste provedl, ale už se to nebude opakovat, v tom se snad shodneme. Začátkem příštího týdne nastoupíte do práce a všichni budeme šťastní a spokojení. Doufám, že jste si vědom všech následků, které by to mělo, kdybyste má slova neuposlechl. Nyní vás ponecháme v péči nemocnice, zítra budete moci odejít domů. Na shledanou.“ A s těmi slovy, které na mě ředitel důrazně vychrlí, se otočí na podpatku a rázným sebejistým krokem vypochoduje ze dveří, následován svými poskoky. Já se zas ocitnu sám, docela sám v ohlušujícím tichu bílého pokoje pomalovaného slunečním svitem. Cítím tak ohromnou tíhu viny, že si připadám, jako bych se pod ní propadal stále hlouběji a hlouběji, vstupoval do nějaké cizí dimenze, kde to břímě na mých bedrech bude vážit alespoň o trochu méně.
Druhého dne zrána mi není o moc lépe, než ve dnech předchozích. Zpomalenými pohyby si navléknu oblečení, které mi bylo včera doneseno, sním kaši podivné barvy a konzistence – asi místní specialita – a vydám se domů. Když zatlačím do dveří tvořících zadní vstup komplexu budov, zaslechnu rozčílené hlasy. Spěšným tempem kráčím za nezvyklými zvuky. Nohy mě samy nesou blíž k centru dění a já zvědavě naslouchám.
„…chci zpátky svoji dceru!“ křičí muž rozlíceně na Andrewa Williamse a snad by mu i něco udělal, nebýt toho, že mu dva lidé, ztrácející se v malém hloučku pozorovatelů, drží ruce za zády.
„Vážený pane, netuším, o čem jde řeč. Neznám vaši dceru, a dokonce ani vás. Tudíž vás žádám, abyste opustil náš institut a přestal působit nemístný rozruch,“ pobídne ho s klidem můj dobrý známý Andrew.
„Pusťte mě!“ okřikne rozlícený chlap muže za ním a škubne sebou s takovou autoritou, že jim od něj ruce samy odskočí.
„Omluvte mou nezdvořilost,“ ohradí se Wiliamsovi, ale v podtónu jeho hlasu zazní spíš něco jako: Ani nevíš, jak rád bych ti jednu vrazil, ty vrahu. Prudce napřáhne ruku, ale místo toho, aby mu ublížil, se mu v nedokončeném pohybu paže nečekaně zastaví.
„Moc mě těší. Tristan Dallas. A teď bych zase rád viděl svoji dceru, Alexis.“
Zapomenu dýchat. Já věděl, že jsou mi ty jeho nápadně zelené oči povědomé. Vlasy má protkané četnými šedinami, ve tváři náznaky vrásek, ale stále v něm vidím jistou podobu té dívky. 
Dívky, která se vydala napospas vědcům. 
Dívky, kterou jsem několik dní zpět viděl zavřenou ve skleňeném boxu plném zářivě modré tekutiny.
Dívky, která již nemůže být nazývána jinak než experimentem.
Co ji k tomu asi vedlo? Probleskne mi hlavou.
„Ach tak,“ pohodí hlavou Andrew Williams, „chcete ji vidět.“
„Mám na to plné právo,“ uhodí pevným hlasem Tristan Dallas, zatímco hypnotizuje Andrewa pohledem.
„To jistě máte. Nemýlím se, řeknu-li, že vaší dceři je dvacet jedna let?“ táže se opovržlivým, chladným, ale přesto naprosto klidným tónem Williams.
„Ano, to je ona.“
„Tudíž je slečna Dallas již plnoletá. Vážený pane, nemůžete bránit jejím rozhodnutím,“ řekne významně, přátelsky ho poplácá po rameni a nasadí smířlivý úsměv.
To už Tristan nevydrží. Moc dobře tuší, co se skrývá za jeho slovy. Nemůžete bránit jejím rozhodnutím. Vypadá to, jako by v sobě sváděl vnitřní boj. Rysy mu ztuhnou, svaly na čelisti vystoupí. Potom se rozmáchne, uštědří Andrewovi skvěle mířenou ránu a dopustí se tak vážného ublížení na zdraví. Pocítím divný uspokojivý pocit při představě krví pulsující čelisti zmalované fialovou modřinou.
„Ty vědátorská špíno!“ křičí za ním pan Dallas nadávky ještě dlouho po tom, co ho pověřenci chytnou a dovlečou k blízké policejní stanici. V jeho slovech však neslyším jen nevýslovný vztek a zuřivost. O mnoho víc je slyšet jakási zoufalost, nesmírný zármutek, bezmoc. Starostlivost otce o vlastní dceru.
Obrátím se čelem vzad a vydám se pryč. Pro tohle pracovat nebudu. 
A zatímco s bradou hrdě zdviženou a pevnými odhodlanými kroky mířím domů (pokud se tak dá to místo ještě nazývat), vůbec si nevšimnu otevřeného okna ve třetím poschodí a zvědavě vyhlížející ženy, jejíž zlaté vlasy se v poklidném vánku pohupují ze strany na stranu.

Tadá! Překvapení<3
Místo neděle přišla nová kapitola již dnes. Moc děkuji za podporu, vesmírně si jí vážím. 💫