Definice lidskosti [DOKONČENO]

Kapitola čtvrtá: Kamery a experimenti

Té noci se mi nezdá o našem prvním setkání. Dokonce už mi ani nepuká hlava ze stovek syčících hlasů. Tentokrát bežím jako o život vstříc zavírající se bráně. Utíkám ze všech sil a přece se ke dveřím nepřiblížím byť o jeden milimetr. Vím, že za nimi čeká vysvobození, pro mě, ale i pro ni. Škvíra v obrovských dveřích se každým okamžikem zužuje a když už je ta bezmoc k nevydržení, rozplynou se mé představy v trýznivém zvuku budíku. Jako v mrákotách se vydám pro něco ke snídani. 
Prázdno u stolu mě nepřekvapí, má sestra Angelika opouští dům vždy nejméně o hodinu dřív a vrací se tak pozdě, že se sotva potkáváme. Jako paměťonoš má důležitější věci na práci než medik mého typu, celý den je využíváno její inteligence a výjimečnosti k novým objevům, samozřejmě však čistě s dobrými úmysly a Angelika u toho nijak netrpí. Koneckonců, z jejího vystupování jsem dávno usoudil, že je se svým životem spokojená. Odcizili jsme se od sebe deset let zpátky, když dostala nabídku stát se první chodící databází lidstva, prvním paměťonošem. Tehdy jí bylo sotva patnáct let a já, jako sedmnáctiletý kluk, jsem s ní takovou úctyhodnou nabídku samozřejmě oslavoval. Zbýval krůček k tomu, aby jí byl implantován první čip. A od té chvíle se Angelika změnila k nepoznání.
Nabírám jednu lžíci za druhou a s každým soustem mi hlavou proletí myšlenka. Co jsem to včera viděl? Pokud je Alexis Dallas opravdu experiment, proč je s ní zacházeno s takovou krutostí? A kolik jí ještě zbývá času? Nepovídá se snad, že experimentování je přímou cestou na onen svět? Přísahal jsem, že ji zachráním, a tak se také stane. Co když na to ale nejsem dost silný? Můj mozek hned po ránu pracuje o sto šest. V jeden moment se ale část mého já rozhodne úvahy o záhadné dívce zarazit. Přežije a já se o to postarám. Jiná cesta neexistuje.
Než přes sebe stihnu přehodit kabát, vyjít před dům a nastoupit do autoletu, mobilní telefon mě v kapse nepříjemně zabrní. Vytáhnu tenoučkou placku z kalhot a stisknu příslušné tlačítko, zatímco si strkám do ucha bezdrátové sluchátko. Z displeje na mě ve videozprávě kouká můj nadřízený Andrew Williams.
„Scotte Baddley, dostavte se neprodleně do mé kanceláře. Očekávám vás nepojzději za čtvrt hodiny,“ promluví mi rozrušeným hlasem do ucha. To bude malér, pomyslím si. Strčím telefon do kapsy, sluchátko vyndám z ucha a vyběhnu ze dveří. Naskočím do autoletu, zadám cílovou destinaci a za chvíli už udýchaný klepu na dveře Williamsovy kanceláře.
„Dále,“ pobídne mě zvučným hlasem muž sedící za stolem. Nervózně si upravím kravatu a narovnám rukávy saka. Ani nevzhlédne od monstrózního monitoru, když vejdu do prostorné kanceláře. Po chvíli mlčení však obrátí svou pozornost na mě.
S Andrewem se znám již dlouhé roky. Ukázal se jako docela milý muž, velmi inteligentní, sečtělý, vynikající ve všech oborech. Slyšel jsem něco o tom, že má IQ snad sto sedmdesát. To všechno se mi zdálo do jisté míry přirozené. Pak jsem zjistil, že za tohoto synka si rodiče neváhali připlatit. Od té chvíle jsem se díval na jeho rovné, bělostně se skvoucí zuby, čupřinu medově hnědých vlasů a oříškově hnědé oči krapet z jiného úhlu pohledu. S jistým opovržením.
„Á! Už jste tady, Baddley,“ prohodí a drobná vráska na čele se mu prohloubí. Pokývnu hlavou a po pobídce se posadím naproti němu za skleněný stůl.
„Nebudeme chodit kolem horké kaše,“ začne odhodlaně a nakloní se o něco blíž, „slyšel jsem, že se včera odehrálo něco zváštního v zóně A sektoru G.“
Kamery, prožene se mi hlavou rychlostí blesku. Hrkne ve mně. Každý den jsou kontrolovány kamerové záznamy. Jistěže si mého včerejšího incidentu všimli. Jak jsem jen mohl zapomenout? Andrew otočí svůj monitor a mně se celá včerejší situace promítne pěkně od začátku do konce. Spadne mi kámen ze srdce, když si uvědomím, že žádný z přístrojů nezaznamenal můj obličej, když jsem zašeptal onu přísahu. Williams však přesto nespokojeně zamlaská.
„Co to mělo znamenat?“ vybafne dřív, než si stačím uspořádat slova v hlavě. Cítím, jak se mi na zátylku tvoří krůpěje potu a do tváře se mi hrne krev.
„Nechápu, co je špatně,“ zakoktám nesměle, „ta dívka upadla, jen jsem jí pomohl na nohy.“
„Nechápete, co je špatně?“ pozdvihne obočí v tázavém výrazu, ale po obličeji se mu rozlije shovívaný úsměv, „Baddley, oba moc dobře víme, co je ta holka zač. Na ně se sahat nesmí.“
Zatrne mi. Tak je to pravda. Stala se pokusným králíkem. Proč je jen pro mě tak těžké se s tím srovnat?
„Budu k vám přistupovat jako muž k muži,“ založí si decentně ruce na hrudi, „oba víme, co jsou ženy zač. Dokážou nás omámit svým půvabem, někdy však dokonce strhnout ze správné cesty. Dejme tomu, že vám to včerejší pochybení odpustím, když už se nikdy nic podobného nebude opakovat. Platí?“ navrhne pohodlně položený v křesle. Podivím se tak velkorysé nabídce. Samozřejmě přijmu nabízenou ruku přemýšlíšlejíc, jak zjistit o Alexis víc informací a obejít naši dohodu.
„Nyní se vraťte na své pracoviště,“ pokývne hlavou. Už už se zvedám k odchodu, když najednou dostanu odvážný, ač velmi naivní nápad.
„Pane?“ řeknu zkusmo, „nemáte tu fotografii té dívky? Myslím, že bych lépe soutředil na vypuzení veškerých myšlenek spojených s ní z hlavy, kdybych alespoň věděl, s kým mám tu čest. Však to znáte, zakázané ovoce chutná nejlépe.“ 
Williams se zachechtá.
„Kuráž vám tedy opravdu nechybí! Ale budiž, když už se nic podobného nestane, najdu vám její registrační snímek.“
Začne přebíhat dlouhými štíhými prsty po klávesnici a já skoro nemohu uvěřit, že jsem nedostal okamžitou výpověď. Ruce se mi najednou začnou třást a ucítím na nich studený lepkavý pot. Srdce mi tepe až v krku. Klid, šeptám si v duchu.
Přestože to čekám, zarazím se, když dívku na fotografii doopravdy poznám. Nemá rozzuřený a zdrcený výraz jako onoho dne. Dokonce opravdu zaznamenám její proměnu od včerejška. Rozhodně nevypadá tak znaveně a nevystupují jí kosti. Tváří se jako docela obyčejná zdravá žena, černé vlasy rámují světlý obličej, jehož dominantou jsou jasně zelené oči a plné růžové rty. To je ona. Alexis Dallas. A já to nyní oficiálně věděl. Stala se tím, o němž se nesmí mluvit. Experimentem.

Sice jsem plánovala vydávat kapitoly jednou týdně, ale možná se občas něco objeví dřív. :)
Hezké čtení!