Definice lidskosti [DOKONČENO]

Kapitola třináctá: Sbohem

Nikdy už se nedozvím, co se toho dne vlastně stalo. Každopádně tuším, že to byla osudová chyba v systému – snad životnost onoho čipu, masivní výpadek, nevím. Svou sestru, Angeliku, však už znovu nespatřím. Poslední vzpomínkou na ni jsou mi desítky bezduchých těl, kácející se kolem mě k zemi jako hadrové panenky. Přestože jsme si byli dlouhá léta tak cizí, přestože jsme tu pro sebe nebyli, když naši rodiče přišli o život, přestože byla jistě donucena spáchat spousty zvěrstev – obětovala svůj život pro dobro. Byla odhodlaná zemřít v boji.

Stále svírám v náručí ledové, ztuhlé a vlhké tělo Alexis Dallas. Její duše jako by už byla mimo tuto schránku, někde jinde, na lepším místě. Přesto mám pocit, že je stále její. Nepatří vědcům. A nikdy jim nepatřila – Alexis Dallas byla vždycky jenom a jenom svoje. Odkryji černé plátno.
Konfrontace s drsnou realitou mě bodne u srdce. Určitě jsme se minuli jen o několik hodin, protože Alexis vypadá úplně stejně, jako když jsem ji viděl posledně. Zatímco kolem mě zuří bouře, uvnitř mé duše je klid, absolutní, dokonce až skoro nepříjemné ticho. Klečím nad zhasnutým životem a němě mu vzdávám hold. Může to trvat vteřiny, stejně jako hodiny a hodiny. Ztrácím pojem o čase. Nakonec se k ní pomalu skloním.
Vím, že smutek přijde později. Že za několik hodin budu řvát bolestí a ukřivděním. Ale teď mě provází jen ticho - ticho před bouří, nebo spíš ticho po výbuchu. Ticho, při kterém vám začne pištět v uších a vy víte, že ať budete dělat cokoliv, bzukot se nezastaví.
Každou chvíli přijdou a já jsem si toho vědom. Pohladím ji po hlavě, je to skoro ochranitelské gesto. Vtisknu jí polibek na čelo, opatrně, snad jako by se její nahá tělesná schránka, položená na mých dávno promáčených, zpocených a roztrhaných kalhotách, měla každou chvíli rozpadnout na prach. Hebká kůže mě zastudí na rtech a já si na maličký okamžik bláhově přeji, aby zamrkala, zakašlala a zhluboka se nadechla, jako nějaká zakletá princezna, kterou jsem svým polibkem zázračně přivedl zpět k životu. Nic z toho se ale nestane.
Přikryji ji opět černým plátnem. Dávám jí alespoň ten drobeček důstojnosti, který jí dát mohu, přestože si zaslouží mnohem víc.
„Omlouvám se,“ zašeptám, „nedokázal jsem to, přestože jsem se snažil. Potkáme se v příštím životě, Alexis… a snad se tentokrát naše cesty protnou ještě když budeme naživu.“
Ruce se mi roztřesou a od té doby už nikdy nebudu schopen to zastavit.