Definice lidskosti [DOKONČENO]

Kapitola jedenáctá: Plány na záchranu

Tiše přejíždím očima po hustých černých řasách, protáhlém obličejíku a úzkém nosu. Růžových rtech a lících, ostrých hranách její tváře, klíčních kostech. Hrudník se jí v pravidelném rytmu zdvihá a zase klesá, nádech, výdech, nádech, výdech. Ruka, kterou ji držím pevně při sobě, mě po celé noci brní, ale neodvážím se dopřát jí pořádné prokrvení. Nechci riskovat, že by se Angelika probudila. Má sestra je totiž mnohem půvabnější a nevinnější ve spánku, než bdělá.
Je mi na nic. Připadám si, jako by mi celý život všichni lhali do tváře. Můj nejlepší přítel se obrátil na špatnou stranu, sestra žije pod nadvládou techniky, celý svět je naruby. Člověk, jemuž jsem slíbil záchranu, zemřel. Jeho tělo je v rukou nepřítele a nejspíš do něj teď bude ryto a implantováno bůhví kolik čipů a jiných nelidských vylepšení. Alexis by si přinejmenším zasloužila řádný pohřeb. Proč to asi udělala? Byla to hrdinka. A její otec, Travis, by měl svou dceru naposledy pochovat v náručí.
V tu chvíli mě to napadne.
„No jistě!" vykřiknu nadšeně až příliš nahlas. Angelika zamrká. Vyprostím ruku zpod jejího těla a neklidně se vyhoupnu do stoje.
„Říkal jsi něco?" zeptá se má sestra z polospánku.
„Je to jasné jak facka! My už se zachránit nemůžeme, Angeliko. Nám oběma hodiny odtikaly! Ale co jiní? Měli bychom dostat Alexisino tělo k jejímu otci! Není těžké se do sektoru G dostat. Obvzlášť pro tebe ne, pokud vědci neví o tvých myšlenkách. Když Alexis pohřbíme, můžeme uspořádat ještě mnohem větší věci. Demonstrace, festivaly, petice. Lidé budou volat po jejich krvi! Zastavíme to, vím to. Jak jsem jen mohl být tak slepý?" To všechno ze sebe rozrušeně vysypu za několik krátkých chvil. Angelika na mě jen strnule zírá, jak chodím po pokoji jen ve triku a spodním prádle, divoce mávám rukama a spřádám šílené plány.
Na vteřinu se zarazím a zadívám se do její tváře. Nejeví známky údivu nebo nevíry. To, co má sestra vzápětí pronese, mi obrátí život vzhůru nohama.
„Dobře."
***
Brandon Louis byl dnes neobyčejně ospalý. Jeho prací bylo kontrolování utajených nahrávek z domů v Granvillské čtvrti. Posledních pět let, které na onom pracovišti strávil, nedělal svou práci pořádně. Bylo mu celkem ukradené, že se jedná o porušování osobních práv. Bylo mu úplně jedno, že je to špatné a že je to kradení soukromí. Chtěl peníze a byl velmi líný. Své povinnosti však stejně zanedbával, peníze dostal, rodinu uživil. Nebylo co řešit. Kdyby toho dne ale dělal svou práci pořádně, zjistil by, že mu přímo pod nosem dva mladí lidé plánují povstání, krádež a vzepření se proti systému.
Brandon se dnes ale neobyčejně nudil, a tak místo poslouchání nahrávek zíral z okna do pošmourného dne a bezcílně si pohrával s elektronickou propiskou.
Proto také pana Louise o několik dní později vyhodili a on se opět vrátil do poflakování se světem a parazitování na nějakém jiném pracovišti.
***
Sestavit plán na uloupení jejího těla nám nedalo mnoho práce. Stačí zapnout odsávání podivné modré tekutiny, vysunout z podlažního úkrytu speciální žebřík, odemknout zeshora poklop nádrže a vytáhnout Alexisino tělo. Potom následuje už jen improvizace: vrátit místo do původního stavu, odejít zadním vchodem, nenechat se chytit a využít přitom pouze chodeb bez kamerového systému. Prosté. Ale zároveň ohromně složité.
Tristan Dallas je krátce po tom, co udělá Andrewu Williamsovi krásnou černou podlitinu, donucen zaplatit přemrštěnou pokutu, avšak brzy je propuštěn. Když se s ním pak kontaktujeme, vyjde nám vstříc.
„Jak hodláte ten plán uskutečnit?" zeptá se snad už potřetí, zatímco v jeho skromném bytečku chodí sem a tam a prohrabává si vlasy. Něco mi říká, že od posledně mu v nich přibylo spoustu šedivých nitek. Tristan se zdá být zvenčí docela klidný. Na první pohled člověka okouzlí jeho poklidná mysl, hluboký a rozvážný hlas, jeho moudrost, která z něj prostě už od pohledu vyzařuje. Když se však na pana Dallase soustředíte třeba jen hodinu nebo dvě, všimnete si několika drobností, jež vám napoví, že jeho nitro je jedna velká bouře.
Nikdy nevydrží sedět a nic nedělat s rukama. Jeho nehty, které se zdají být okousané skoro do krve, vyťukávají do všemožného nábytku, který je zrovna po ruce, různorodé melodie. Každé dvě minuty tento muž zvedne neklidně ruku ke své tváři a bezděčně si jí projede vlasy. Jestliže chce něco říct, vždycky chvíli neklidně poposedává, pak se vyšvihne na nohy a kráčí sem a tam. Tristan Dallas vypadá jako docela uzavřený člověk s mírem v duši. Ve skutečnosti je z něj však cítit hluboký zármutek. A dennodenně z něj táhne po irské whisky. Po několika měsících zbabělého topení smutku v alkoholu se rozhodl vzepřít se systému - shodou okolností zrovna ve chvíli, kdy jsem opouštěl nemocnici. Vzmužil se. A je odhodlaný pomoci.
„Zdokonalovali jsme tenhle plán tři dny v kuse," hlesnu, „je čas jej uskutečnit, než bude pozdě."
Za tato upřímná slova se mi Tristan odvděčí rozzuřeným pohledem. Vím, že je na dně. Ale není sám. Pustím se do řeči.
„Zítra v půl šesté ráno by měl být komplex ještě uzavřený. Já s Angelikou půjdeme hlavním vchodem a díky jejímu čipu nás dveře zaregistrují a vpustí dovnitř. Musíme projít přesně určenými odlehými chodbami, kde není zaveden kamerový systém. Do výzkumného sálu se dostaneme z druhé strany, kam nás pustí Angeličina uživatelská karta. Budeme mít přesně dvacet minut na vypuštění nádrže a pak... pak už nezbývá říct nic jiného než chraň bůh."
Tristan zrovna zarývá zbytky nehtů do svých dlaní. Potom udeří pěstí do mahagonového stolu, až sebou všichni přítomní trhnou.
„Jestli kvůli té akci přijdou o život další dva lidé..." zamumlá si víc pro sebe, než pro nás, „Alexis by to tak nechtěla."
„Poslouchejte," nadechnu se prudce, „jestli nám nepomůžete, bude to vaše rozhodnutí. Ať už si Alexis přála po smrti cokoliv, určitě to nebylo to, co ji momentálně čeká. Půjdeme tam tak jako tak," vychrlím na něj tentokrát už značně zvýšeným hlasem. Tristan se prudce zvedne (jak to má ve zvyku), udělá tři kroky a výhružně zvedne ukazováček před mým obličejem.
„Tak poslouchej, chlapče. Nevím, do jaké míry ses s mojí dcerou znal, ale nemáš právo říkat takovéhle věci. Koneckonců, ty i ta tvoje povedená sestřička oba dva patříte do té odporné vědecké bandy! Takže mi nemažte med kolem pusy. Pomůžu vám, když to bude třeba. Ale musím mít jistotu, že z toho vyváznete oba živí. A co vůbec chcete dělat pak?" rozhodí rozčíleně rukama, „vydat se jim dobrovolně?"
Tím mě umlčí. Část potom jsme nepromýšleli. Jen vím, co je správné udělat teď. Zarytě zírám na špičky svých bot. Dallas popadne svou bundu a vykráčí ze dveří.
„Angeliko... ty mě v tom nenecháš, že ne?" Už zase po mě vrhne ten svůj nevinný pohled, ten, co mě naprosto odzbrojí.
„Zítra vysvobodíme tu zakletou krásku. I kdyby nás to mělo stát život."

Ahoj lidičky! Jak se daří? Co si myslíte o knížce? Povede se Scottovi a Angelice záchrana, nebo je čeká fiasko?
Určitě se nebojte vyvjádřit se do komentářů, moc mě tím potěšíte.
Hezké čtení!<3