Definice lidskosti [DOKONČENO]

Zápis pátý

Rozhodla jsem se ještě před svou smrtí vyrobit důkaz. Důkaz, že jsou všechny ty povídačky a báchorky realita. Opravdu se řítíme do záhuby, protože se zdá, jako by byla celá lidská rasa zdegenerovaná, osekaná od veškerých dobrých vlastností, ochuzená o lásku, soucit. Snad se mi to jen zdá, ale přijde mi, že se naše chyby opakují. Už tu nejednou byla doba, kdy jsme se navzájem ničili, bez rozmyslu, bezdůvodně, krvelačně, bezhlavě.
Ta doba je tu zas, v celé své zrůdnosti, jen pod maskou dobrých úmyslů.
Jak se to všechno tak rychle seběhlo? Můj příběh je prostý. Když se v naší schránce objevila ta výzva, ani jeden jsme s otcem pořádně nevěděli, co to má znamenat. Předvolání do IIME? Odmalička jsem se od toho místa držela co nejdál, už jen z principu. Co tam otci mohou chtít?
Rozhodnutí padlo velmi rychle. Termín, jenž měl znamenat otcovu návštěvu výzkumného centra táta ignoroval a na místo se nedostavil. Hned příštího dne časně zrána, ještě než se táta vydal do práce, se u nás objevil cizí muž. Vlastně nám ani pořádně nevysvětlil, oč jde, jen opakoval stále dokola něco o náhodném losování obyvatel, o výhře, o poctě, o pomoci vědě. Chtěl si otce odvést s sebou, ovšem ten odmítl. Jelikož by bylo nesmyslné násilím tátu nutit, aby se dostavil, za několik dní přišel další dopis, tentokrát však výhružný. Byla v něm veliká spousta narážek na ztrátu otcova povolání, o tom, jak se slehne zem nejen po něm, ale i po mně. Tehdy už mu došla trpělivost. Rozhodl se, že dalšího dne po práci dopisy uposlechne.
Ačkoliv jsem studovala na vysoké škole, tentokrát jsem se na přednášku nedostavila. Jakmile se za otcem zabouchly dveře, bez rozmyslů jsem zamířila k IIME.
Musím končit, má ruka je moc slabá, abych napsala víc. Je to jejich vina. Všechno je jejich vina. Vědců.

A.D.