Definice lidskosti [DOKONČENO]

Zápis patnáctý

Včera se odehrálo něco hrozného a úžasného zároveň. V podzemních chodbách se cosi stalo, údajně výpadek elektřiny. Proto mě museli na další chirurgický zákrok přivést skrz horní patra IIME. Ta hrstka lidí, co mě cestou viděla, dělala, že neexistuji. Přestože mě vedli dva neotesaní muži a nechovali se ke mně zrovna dvakrát přívětivě, každý, kdo kolem prošel, jen poslušně sklopil oči nebo věnoval pozornost libovolným předmětům ve svých rukách – ať už se jednalo o dokumenty nebo třeba chytrý telefon. Dobře však posloužilo i čištění brýlí, zírání z okna nebo prokřupávání kloubů. Upravování šatů či vlasů. Všechno bylo zkrátka zajímavější než zubožená žena, pod níž se téměř podlamovaly kolena, v doprovodu neomalených mužů. Pak jsem však zpozorovala někoho, komu můj příchod (právě napak) pohled rozjasnil. Pozvolna kráčející muž v bílém plášti zvedl pohled od podlahy a upřeně a překvapeně na mně visel očima. Skoro jsem se styděla, jak jsem ho viděla zaraženého uprostřed chodby, neschopného slova ani pohybu. Sama jsem se však také zastavila. Jednalo se totiž o onoho muže s rozčepýřenými vlasy a temným pohledem, o muže, jež mi utkvěl v paměti již při první cestě do IIME.
Snad to bylo tím překvapením, snad už mé vyčerpané tělo prostě odmítlo kráčet dál. Zakopla jsem a kolena se pode mnou podlomila. Skončila jsem jako hromádka neštěstí na studených dlaždičkách.
Než jsem stačila vstřebat tuto neobyčejnou situaci, mladík ke mně přiběhl a pomohl mi postavit se. Něco se mezi námi stalo. Myslím, že je na stopě. Něco tuší, určitě. Těch pár krátkých vteřin jsem jen upřeně pozorovala jeho oči ze vzdálenosti pouhých pár centimetrů. Hledala jsem v nich cokoliv, náznak soucitu nebo naopak odporu. Ale nebyla jsem schopná se v nich vyznat. Něco mi prozradil až ten znepokojený hlas. Zeptal se na jméno, tak jsem mu ho pověděla: Alexis Dallas. To jeho mě ale také zajímalo. Scott Baddley. Je divné ta dvě slova psát. Díky němu jsem zase získala naději. Ta je na tomto hrozném místě nedostatkovým zbožím.
V ten moment má stráž zavrčela nějaké další pokyny, ale já cítila jen a jen touhu po svobodě, možnost zmizet, být zase volná a v bezpečí. Oči mě zaštípaly a pohled se podivně rotřásl a zamlžil. Nebreč, nebreč, nebreč, spílala jsem si v duchu, avšak bylo pozdě.
„Pomoz mi, prosím“ – tak zněla poslední slova, zoufalý výkřik do ztracena s bláhovou nadějí, že prosbu někdo vyslyší. Pak se mě ujaly čtyři svalnaté ruce a já neměla na výběr, než se nechat odvláčet pryč. Pryč od poslední záchrany, od jediného světla v tomto tmavém místě.

A.D.