Posel smrti - Milenci a vrazi

IV - Panství zatracených

Tmavá místnost bez oken a se stolem, na kterém byl jediný zdroj světla – plápolající plamínek svíčky, jež osvětloval listinu, která se zaplňovala modrým inkoustem z pera vedeného rukou zamyšleného muže.
„Panství Black Mirror. Místo na které zbytek světa raději zapomněl. Nehostinná pahorkatina pokrytá hustými temnými lesy, jež zahalují vše živé a nechávají to tiše spát. Málokdo se odváží toto místo vůbec navštívit a ještě mnohem méně lidí má tu odvahu nebo spíše drzost tu žít natrvalo. Jakoby zdejší kraj odmítal cizince, jakoby nechtěl být spatřen a naopak chtěl zůstat všem očím skryt. Na našem panství není bezpečné místo, nikdo tu nemůže najít úkryt, protože žádný není. Nebezpečí zde číhá na každém rohu a mohlo by se zdát, že jen blázen by tu dobrovolně zůstal. Každý ví, co se tu odehrávalo a odehrává, ale příčina toho všeho je zahalena clonou, kterou prohlédlo jen málo duší. Ani oni se však nemohou považovat za znalce panství našeho, neboť záhady zde ukryté jsou jistě zaryty hluboko do dávné minulosti, kterou nepamatuje už nikdo z živých. Ani my, přestože jsme formálně pány zdejšího kraje, jsme ve skutečnosti jen jeho loutkami, neboť paradoxně právě my jsme nejvíce doplatili na vrtochy osudu. Na našich bedrech dříve ležela zodpovědnost a moc naše měla sloužit k ochraně ostatních před zlými silami, ale dnes jsme to my, kdo potřebuje ochránit. Jsme na pokraji vymření a všichni ví, že s naším skonem skončí také mnohé zlo a bolest, kterou jsme způsobili. Otázkou však zůstává, jestli s naším koncem nezmizí i moc a síla kraje, protože jsme s ním spjati silnými řetězy a ty nejdou zpřetrhat. Jak dlouho ještě vydržíme stát na kopci a shlížet na to, co nám mělo říkat pane? Čemu všemu dokážeme ještě odolat, než se zlomíme jako suchý zpráchnivělý strom, kterému se už teď v mnohém podobáme. Bohatá koruna bez listů a pouze jedna jediná větev. Prozatím je mladá a pevná ale jak známo jest – i ta nejpevnější větev se pod náhlým a silným náporem zlomí. Budeme pokoušet štěstí naše a smůlu ostatních nebo se pokusíme větev upevnit, zajistit a ochránit? To ukáže až čas a to je to jediné, čeho máme dostatek.“

„Tak tohle je ono?“ ptala se Rachel, jakmile přijeli k hotelu Gordon’s Palace.
„Ano, ano krásná dámo. Pěkné, že?“ odpověděl pyšně Murray.
„Hezké, to ano. Docela to zapadá do té krajiny okolo. Přijde mi to tu takové… pusté.“ Budova to byla vskutku obrovská, možná až moc… Murray zaparkoval pod stříškou v levé části hotelu, vystoupil a zdvořile otevřel Rachel dveře.
„Jste galantní, Charlesi.“
„Samozřejmě, slečno. Na rozdíl od většiny zdejších lidí, já vím, jak se chovat k dámě. Předpokládám, že si budete přát pokoj.“
„Pro začátek to asi bude nejlepší, to máte pravdu, ale nemám zase tak moc peněz…“
„V pořádku. Udělám vám slevu. Řekněme patnáct liber za noc, co říkáte?“
„Patnáct liber?! No, tak dobře, ale… není to moc výhodná sleva.“
„Přežít tady je těžké, to víte. Zkrátka je to ta nejmenší cena, jakou si mohu dovolit, abych se uživil, rozumíte, ne?“
„Rozumím. Mohl byste mi prosím ukázat panství a trochu mě provést, alespoň po nejbližší vesnici?“
„Potřebuji být v hotelu pro ostatní, to víte, kdyby někdo přišel a já tu nebyl... Pomalu se blíží sezona a kdoví o kolik zákazníků jsem přišel návštěvou Aberdeenu.“
„Teď asi čekáte, že vám učiním nabídku, že?“
„Nechci vás ožebračit, chápejte ale, že musím myslet také na sebe a na hotel. Je to celý můj život!“
„Tak to vás radši nebudu obtěžovat. Možná najdu někoho jiného a vstřícnějšího.“
„Jak myslíte, slečno, ale když budete cokoli potřebovat nebo budete shánět informace – budu zde pro vás.“
„Rozumím, kdyby něco… obrátím se na vás.“ Murray z auta vytáhnul kufr s věcmi Rachel a otevřel jí dveře do hotelu. Byla překvapena velikostí recepce. Velká místnost podobná spíše nemocniční hale byla navíc neobvykle vysoká. Skrze veliká prosklená okna na stěně u vchodu bylo vidět před hotel. Ve skutečnosti byla okna tak velká až se Rachel zdálo, že stojí na jakési galerii. Recepční pult se táhnul téměř po celé širší straně haly a za ním v rohu byly dveře dál. Murray jimi provedl Rachel a chodbičkou jí dovedl až k pokojům. Zastavil se u dveří s číslem jedna a položil před ně kufr.
„Tady je váš pokoj, slečno. Chcete ho nejprve vidět?“
„To nebude nutné.“ Rachel z peněženky vytáhla požadovanou sumu a předala ji Murrayovi.
„Počkejte moment, než dojdu pro klíče. Normálně je nechávám u recepce, ale když jsem byl teď nějakou dobu pryč, přesunul jsem je pro jistotu i s dalšími věcmi mimo dosah, chápete?“
„Snad se tu nekrade?“
„Ale, ne. Samozřejmě, že ne slečno. Jen chci mít jistotu.“ Murray odešel a žena zatím obdivovala klasický styl nábytku a vlastně celkového vybavení chodby. Neměla ráda všechny ty moderní jednoduché věci, ze kterých už na první pohled vyhlížela strohost a lacinost. Bývaly obvykle škaredé a jejich výrobci se soustřeďovali především na praktickou stránku, na čemž Rachel sice také záleželo, ale když se na to nedalo dívat… Na konci chodbičky byla větší místnost s křesly a nízkým stolkem. Evidentně zde měli odpočívat turisté a bavit se přitom čtením knih z police poblíž. Nikdo tu však nebyl. Murray během chvilky přišel s klíčem v ruce a podal ho Rachel.
„Děkuji, Charlesi. Můžete klidně jít. Pokoj si prohlédnu sama.“
„Ať se vám tu líbí, slečno. Ještě malý detail – zapište se prosím do návštěvní knihy. Bude na recepci.“ Odešel a Rachel odemkla dveře do svého pokoje. Vybavení nebylo nijak zázračné, ale dalo se to čekat. Po levé straně byla skříň, za ní bytelná postel. Zhruba proti dveřím bylo v místnosti okno a pod ním stůl s židlí. Dále tu byla televize, sice stará, ale dostačující. Výklenek ve stěně ukrýval místnůstku s toaletou a sprchou. Rachel položila do pokoje kufr s tím málem, co měla s sebou, trochu si místnost prohlédla a vypravila se ven.