Posel smrti - Milenci a vrazi

V - Propast věčnosti

„Tak už konečně něco řekni. Neslyšel jsem od tebe ještě ani slovo od té… ehm… události, ale pochop, že to bylo nutné. Jo, s lidma, jako seš ty, to zkrátka není snadný, Kasumi. Takže? Nic? Do prdele, to teda bude výlet!“ Naštvaný Ivan sešlápl plyn a na ručce tachometru naskočila téměř stovka. Silnice byla rovná až na pár zákrutů, které zvládl bez problému projet. „Co myslíš, nejedu moc rychle? Hej, hej, jsme doma Kasumi, nebo se v myšlenkách hrabeš v mých vnitřnostech? Trochu přidáme, jo?“ Zrychlil ještě více, ale na Kasumi to stejně žádný dojem neudělalo. V dálce se ve vedlejším pruhu objevil traktor s valníkem. Ivan stočil vůz mírně do protisměru a ještě přidal. Vzdálenost mezi oběma vozidly se povážlivě tenčila a traktorista se snažil uhnout do krajnice. Ivan ještě mírně popojel do vedlejšího pruhu, aby se srážce nemohl vyděšený traktorista svým přičiněním vyhnout.
„Brzdi! Co to kurva děláš?!“ zařvala Kasumi z plných plic.
„Ono to mluví,“ poznamenal ironicky Ivan a přitom svoje auto v rychlosti stočil do svého pruhu, aby se vyhnul střetu.
„Zastav, zastav! Končím s tebou! Sereš mě tak, jako snad nikdy nikdo!“ Ivan s širokým úsměvem přeci jen zastavil. Kasumi okamžitě vystoupila, jakoby si nebyla jistá, jestli se hned zase nerozjede.
„Počkej, Kasumi. Copak si ty krámy, co nám zaplňují kufr, nevezmeš s sebou?“ Mlčela a rychlým krokem se vydala pěšky dál ke svému cíli. Ivan mírně popojížděl, aby se držel vedle ní a stáhnul okénko. „Na Housku to je ještě dobrých osm kilometrů, má krásná vražedkyně. To se docela projdeš.“ Nereagovala, ale už v sobě opět začínala pociťovat zlost a vztek, čemuž se běžně bez problému vyhýbala, ale v přítomnosti Ivana jí to moc nešlo. Už na letišti ho ignorovala a myslela si, že s ní nepoletí, ale on na to, že si chce udělat výlet do Čech a na Housku, stejně jako ona, a že je to jen souhra náhod. Nakonec se rozhodla držet s ním a to hned, jakmile doletěli do Prahy. Už na Ruzyňském letišti měla problém se domluvit. Ivan se nakonec postaral o všechno sám. Půjčil si auto, směnil peníze, koupil mapu, aby zjistil, kam vlastně jet a vyrazili. Hrozně jí štvalo, že je na něm tak závislá, ale všechno má své meze… „No tak, Kasumi. Naskoč a jedem.“
„Jdi do hajzlu.“
„Ne, do hajzlu se mi nechce, ale teď se mi nechce ani na tu Housku, vždyť co tam bez tebe budu dělat? Chci si s tebou povídat.“
„Ohrozil jsi mě na životě a to málokdo přežije ve zdraví. Být na tvém místě někdo jiný, už by se válel v kaluži krve a sám by se nepostavil.
„Jenže já nejsem někdo jiný, já jsem Ivan a věř mi, že na místě toho jiného bys byla ty a to je na tom všem to nejlepší, ha ha. Možná jsi dobrá Kasumi, ale na mě nestačíš, tak se s tím smiř.“ Japonka přidala do kroku, což stejně k ničemu nevedlo a po její levici se stále držel Ivanův vypůjčený vůz. „Musím přiznat, že jsem ještě s nikým nevedl hovor tak bizardním způsobem, ale vypadá to dost směšně, tak už si naskoč.“ Kasumi se ze zoufalství rozeběhla, co jí síly stačily v marné snaze uniknout, ale bylo to pochopitelně k ničemu. „Přidej, přidej,“ povzbuzoval jí se smíchem Ivan. Nakonec se ale rozjel a nechal ji daleko za sebou.

Brzy se zatáhlo a na obloze se objevily dešťové mraky. Začalo pršet. Silnice, po které Kasumi nyní už jen rychlým krokem šla, se vnořila do hustého lesa. Lesy vlastně obklopovaly celý hrad a stejně tak malou vesnici, co byla poblíž. Tak to alespoň vyčetla z mapy a vzhledem k tomu, že věděla, kde se nachází a kterým směrem je její cíl, rozhodla se to vzít zkratkou přes les. Jejímu rozhodnutí pomohl jednak silný déšť a také pocit, že musí mít přehled o tom, co Ivan dělá. V lesích bylo pusto. Terén byl rovný a půdu pokrývaly tu a tam trsy tmavě zelené trávy. Občas byla nucená prodírat se kapradinami nebo se vyhýbat mohutným balvanům, či vyvráceným stromům. Stále ale držela směr. Sice ji párkrát přepadly myšlenky, že se možná ztratila, ale vždy sama sebe přesvědčila, že jde správným směrem. Koneckonců to nebylo nijak daleko a taky neprocházela nepřehlednými porosty poprvé. V Thajsku sice žádné takovéto lesy nebyly, ale často se tehdy pohybovala v džunglích, kde získala slušný orientační smysl. Náhle se zničehonic zvedl mlžný opar, který obklopil okolí. Stromy, jinak pokryté alespoň několika málo listy, vypadaly teď uschle, jakoby byly na konci svých sil. Bylo to zvláštní a na klidu nepřidával ani fakt, že les utichl. Neslyšela jediného ptáka, jediný šelest větví, zkrátka nic. Dokonce se zdálo, že i déšť zmírňuje. Našlapovala tiše a její ostražitost se značně zvýšila. Ve vzduchu byl cítit zvláštní pach, který ani zdaleka nepřipomínal vůni čerstvého vzduchu v listnatém lese po dešti. Podívala se k nebi, ale jediné co viděla, byla zatažená obloha a holé větve stromů. S neklidem si začala všímat houstnoucí mlhy. Neměla v plánu se vrátit nebo tohle podivné místo obejít a tak pokračovala vpřed. Úroveň terénu se mírně zvyšovala a ona po chvíli vystoupala na nevelký kopeček. Na jeho druhé straně byl podstatně příkřejší svah a dole spatřila sochu připomínající člověka. Těžko říct – byla ještě daleko. Kasumi se k ní opatrně přiblížila, aby si ji mohla dobře prohlédnout. Byl to zřejmě nějaký svatý, ale žádný nápis zde nebyl. Socha stála na vysokém podstavci, který Kasumi sahal až po ramena. Muž byl zahalena pláštěm a v levé ruce svíral kříž. Výraz ve tváři by se dal nejlépe popsat jako naprostá beznaděj. Kasumi se dívala té soše do očí a překvapilo ji, že je nemá obrácené vzhůru k nebi, jak by bylo běžné. Zdálo se, že shlíží dolů, přímo na místo, kde Kasumi stála. Ten pohled v Japonce vyvolal neklid a tak poodstoupila stranou, aby nebyla terčem nehybných očí. Přistoupila blíž, snažíc se najít nějaký náznak toho, co má socha znamenat.
'Proč by vlastně měla stát tady v lesích, opuštěná a zapomenutá?' napadlo ji. 'Možná tudy kdysi vedla nějaká obchodní stezka, ale nic tomu nenasvědčuje.' Kasumi pomalým pohybem natáhla ruku ke kříži. Byl pokrytý mechem a měl na sobě mnoho prasklin, stejně jako zbytek sochy. Než na kříž dosáhla, prasklina kolem prstů se zvětšila a rozšířila se jako pavučina. Kříž spadl nejprve na podstavec, poté až na zem do zmáčené půdy. Žena se shýbla, aby kříž vzala do rukou. Byl teď celý zablácený. Jemně ho držela v dlani a on se přesto pomalu rozpadal dál a dál. Malinké úlomky jí proklouzávaly mezi prsty až se celý kříž rozdrolil. V ruce jí zůstaly jen kusy bahna. Pohlédla zpět k soše a polekaně couvla. Po tváři té sochy se valil slabý proud vody. Vypadalo to, že vyvěrá z jejích očí, které opět shlížely na ni.
'To bude tím deštěm,' říkala si, ale stejně tomu jen ztěží věřila. Opatrně se vzdálila, otočila a vydala se dál k vesnici. Hustá mlha se brzy rozplynula a okolí se opět probudilo k životu. Přesto se ale zdálo, že něco zvláštního, něco nepřirozeného visí ve vzduchu. Podivné napětí bylo cítit všude kolem. Samota Kasumi nikdy nevadila, ale teď to bylo jiné.