Posel smrti - Milenci a vrazi

XX - Odpočívej v pokoji

Akira Watanabe stála opět tváří v tvář své protivnici. Za ty roky se z ní stal něco jako přízrak minulosti. Přestože Kasumi viděla jen párkrát, tak s ní byl Akiřin život hodně spjatý, neboť již šest let pátrá nejen po ní samotné, ale také po její minulosti. Nyní se opět sešly. O tohle setkání stála Akira dlouhou dobu a teď když skutečně přišlo, nenacházela vhodná slova. Kasumi stála proti ní, přímo na dosah ruky.
„Nečekala jsem, že tě ještě někdy uvidím… živou,“ řekla Kasumi. Akiru udivovalo, jak klidná dokáže být, přestože má před sebou někoho, koho považovala za mrtvého. Akira věděla, že Kasumi se na ni může každou chvíli vrhnout a aby se tak nestalo, vytáhla katanu a k překvapení všech ji položila na zem ke stěně. Kasumi na to zareagovala sundáním vrchní části oděvu. Nepomyslela by si, že se Akira odhodlá k něčemu takovému, ale bylo to rozhodně vítané. „Stouplo ti sebevědomí natolik, že se mi postavíš tváří v tvář ve spravedlivém boji a ještě k tomu se chceš bít takříkajíc tělo na tělo? Hranice mezi odvahou a bláznovstvím je tenká Akiro, ale nebudu tě soudit, protože možná jsi opravdu lepší než já, možná že dnes zemřu, ale počítej s tím, že udělám maximum proto, aby se tak nestalo.  
„Nejsem tu proto, abych tě zabila.“
Tohle Kasumi opravdu překvapilo a její výraz ve tváři byl toho důkazem. Šest let pase po jejím životě a teď, když se jí konečně naskytne další možnost, to vzdá? „To ti mám věřit?“ zeptala se Kasumi.
„Potřebuji tvoji pomoc.“
„Ty ses při útěku z toho kláštera udeřila do hlavy?“
„Myslím to smrtelně vážně! Pravda, chtěla jsem tě z celého srdce zabít, ale to se změnilo, když jsem se konečně dozvěděla, co přesně se mezi tebou, Ichirem a Tokutarem stalo. Víš, vždycky jsem si tě vážila a nyní si tě vážím ještě mnohem víc. Když jsem zjistila, co všechno ti provedli, tak… jsem pochopila, že to můj otec je zrůda, kdežto ty jsi jen jeho oběť. Ať už se to zdá jakkoli absurdní, tak tvůj život je jen výsledek utrpení, jaká jsi prožila v mládí. Vždyť se rozhlédni kolem sebe a pověz mi, kolik lidí se chová tak jako ty? Oni tě zničili, Kasumi. Zbavili tě lidskosti.“
„Myslíš, že právě tohle mi vadí? Nebýt toho, co jsem si vytrpěla, bych už dlouhé roky byla mrtvá. Jen díky tomu všemu v sobě dokážu najít víc, než většina jiných lidí. Moje hranice ať už jde o věci psychické či fyzické jsou posunuty dál a díky tomu ještě dýchám. Já Tokutara neviním z toho, co ze mě udělal. Já ho viním z toho, jak mě ovládal a že mě připravil o děti.“
„Dobře, ale stejně ho chceš vidět mrtvého a já také. Já jsem se nedokázala vyrovnat s tím, co mi provedl. Vím, že jsem byla jeho otrokem a zpočátku jsem si to ani neuvědomovala. To až tvůj životní příběh mi otevřel oči, ale nenalezla jsem dostatek sil Tokutara zabít. Sama na to prostě nemám a v tom jsme si podobné, že mám pravdu? Proto ses nikdy do Japonska nevrátila, přestože jsi mi to tvrdila a to tak rozhodně, že bych si na to byla klidně vsadila. Věděla jsi, že nemáš stejně žádnou naději. Bála ses.“
„Ano a nestydím se za to. Bojím se Tokutara a jeho lidí, protože by mi dokázali připravit strašlivá muka. Bojím se, že na mě čekají a jsou připraveni.“
„Nejde jen o tohle. Máš sestru, Kasumi. Sakura se jmenuje.“
K Akiřině údivu to s Kasumi moc nehnulo.
„Když mě rodiče prodali, chtěli vyplnit to prázdné místo dalším dítětem? Zní to strašně, ale je to tak, že ano? Kde ta Sakura je?“
„To nevím. Potkala jsem ji před pár měsíci na Marshallových ostrovech. Docela se ti podobá a nejen vzhledově.“
„Možná to je moje sestra, ale to nic neznamená. Nic k ní necítím a cítit nebudu.“   
Akiřin poslední trumf byl pryč a ji to zaráželo. Byla si jistá, že Kasumi snadno přesvědčí, ale ono ne.
„Společně přece máme naději Tokutara porazit, Kasumi, a já věřím, že to dokážeme. Vrátíme se do Japonska a pomstíme se dříve, než nám budou moci znovu ublížit. Získáš svoji rodinu a domov. Copak to pro tebe nic neznamená?!“
„Ne. Teď už ne.“
„Ale proč? Společně to dokážeme. Jde o naši čest.“
„Ne! Mám tu jisté závazky a člověka, kterého mám ráda,“ Kasumi se ohlédla na Samuela, který byl velice rád, že to Kasumi řekla takhle před ostatními.
„To… to ale nejde. Já sem jedu s tím, že se odsud vypravíme na cestu pomsty. Dokonce jsem už začala, když jsem zabila muže, který vás sledoval a prozradil mi, kde jste. Nemůžeš mě odmítnout.“
„To si vážně myslíš? Spíš mě překvapuje, že jsem tě ještě nezabila.“
„Tokutaro mě sem vyslal, abych mu přinesla důkaz, že jsi mrtvá. Já se nemůžu podruhé vrátit bez něj!“
„To máš smůlu. Zůstávám tady se Samuelem.“
„Kasumi, to ne. Jsme přeci na stejné lodi, musíme si pomáhat.“
„Na stejné lodi nejsme, ale máš pravdu, že ses právě ocitla v podobné situaci, v jaké jsem už dlouhé roky. Tokutaro ti půjde po krku, když nesplníš jeho úkol, že?“
„Dal mi měsíc. Mám jen jeden měsíc a pak… zabije mě!“
„Ano a bude mu úplně jedno, že jsi jeho dcera. Vidíš, co je to za svini? Možná právě kvůli tomu, jak dopadneš, tě nechám být, ačkoli bych tě měla zabít. Odejdi odsud a žij si svůj život.“
„Ne, takhle to skončit nemůže! To v Japonsku mám svůj život. Mám tam domov a přátele a… nemůžu to všechno hodit za hlavu!“
Samuelovi se přestávalo jednání Akiry líbit a když pohlédla na svoji katanu ležící na zemi, byl připraven v mžiku vytáhnout revolver a střílet. „Ať tě to ani nenapadne,“ vykřikl. „Nechtěj skončit s dírou v hlavě.“ Akira raději poodstoupila stranou a Samuel si pro katanu došel. Předal ji Markovi, který jí pohlídal a prohlížel si mistrovskou ruční práci.
„Co bys udělala ty, kdyby ti někdo ukradl katanu?“ zeptala se Akira.
„Asi bych řádně protestovala, jenže já bych na rozdíl od tebe nepomýšlela na nespravedlivý souboj a kromě toho ti katanu vrátíme, že ano, Samueli?“
„Hned, jakmile se odhodláš k odchodu, ale pochop, že v tebe nemám zdaleka takovou důvěru jako v Kasumi.“
„Takže jak, Akiro?“ ptala se Kasumi
„Ovládáš perfektně Ninjutsu a Thajský box. Je to působivé, ale mě to tentokrát neodradí od toho, abych se tě pokusila zabít. Neustoupím a nezaleknu se, znovu už ne. Je mi to líto, ale nemám na výběr.“
„Vždycky je na výběr… ale dobře.“ řekla s klidem Kasumi. Samuela překvapovalo, jak může být tak klidná, když jí právě půjde o holý život, ale věděl, že v takovéto situaci rozhodně není poprvé. Počítal s tím, že tohle bude pro Kasumi minimálně tak obtížné, jako souboj s Ivanem, ve kterém si přál její smrt. Tentokrát to je úplně opačné a byl z toho pořádně nervózní, neboť ji měl moc rád a možná ji dokonce začínal milovat.