Posel smrti - Milenci a vrazi

II - Pád hvězdy

Potemnělá místnost, prosycená kouřem z doutníků, který se jako noční obloha vznášel nad hlavami popíjejících mužů. Zápach whisky a zpocených těl se prolínal s vůní parfémů. U stolů seděli muži v drahých oblecích a sklenicí alkoholu v rukách. Pomalu popíjeli a koutkem oka sledovali tanečnice svíjející se u úzkých tyčí na kruhovém pódiu. Pohled většiny z nich byl nezaujatý a mnohem větší přednost dávali svým vyprazdňujícím se sklenkám. Čas od času někdo z přihlížejících hodil očkem na barmanku za pultem v rohu místnosti, lusknul prsty a během chvilky se těšil z další dávky nahnědlé tekutiny umožňující v rychlosti zapomenout na problémy všedních dnů. Většina z přítomných se snažila zahnat vzpomínky na své manželky, děti, práce, či jiné problémy a užívat si těch několik málo hodin, během kterých mohou uvolnit svou mysl a nechat spočinout v objetí svých paží ženy, které po tom přímo touží. Jen jedna noc a pak je vše pryč, ale ta jedna noc, ta jediná noc je ta nejsladší odměna po dlouhém týdnu dřiny.

O bar se opíral muž s velkým doutníkem a samolibým výrazem v obličeji. Občas prohodil pár vět se spoře oděnou barmankou, která kupodivu nevykazovala známky opojení alkoholem. Oba bedlivě sledovali muže uvnitř a zjišťovali, že je většina z nich znuděna děním na pódiu. Na mužův pokyn se z chodby vedle baru vynořila pětice mladých dívek a okamžitě zamířila k některým z diváků. Vybírali především ty, na kterých byl vidět největší nezájem a nezaujatost. Pronesli pár zdvořilých slov a usedli mužům na klín. Ti okamžitě pookřáli a věnovali se nové společnosti. Zamyšleně na dívky hleděli a čas od času přešli od hovoru k polibkům. Muž s doutníkem na chvilku odešel uličkou z místnosti a vstoupil do dveří po levé straně. Barmanka tomu nevěnovala pozornost a pobízivě hleděla na dva vysoké silné muže stojící u vchodových dveří. Jeden z nich si všiml jejího pohledu a opětoval ho. Téměř dva metry vysoký mohutný muž s velice krátce střiženými vlasy a orlím nosem barmanku svlékal pohledem a ona si toho byla vědoma. Pomalým krokem vystoupila zpoza pultu a vyzývavě se o něj opřela. Její jasné modré oči se leskli ve slabém světle nástěnných lamp. Mohutný muž byl celý netrpělivý a přemýšlel, jestli se barmanka rozhodne k odvážnějšímu kroku dříve, než se vrátí šéf. Druhý muž se snažil nevěnovat svému kolegovi a barmance pozornost, ačkoli věděl, že se jen těžko udrží, přejde-li barmanka k vyzývavějším pohybům. Ta si olízla rty a v širokém úsměvu poodhalila své zářivé bílé zuby. Pomalým pohybem začala rozvazovat svůj kabátek. Několik málo mužů, kteří seděli u stolů, začli se zájmem sledovat barmančino počínání. Chvílemi měnili pohled na strážce u dveří a pobaveně, ovšem nijak nápadně, pozorovali, jak upřeně sleduje barmanku. Druhý strážce se také neudržel a rovněž sledoval situaci u baru. Dával však pozor na uličku, kterou předtím odešel jeho šéf. Věděl, že jeho práce rozhodně nesouvisí s personálem podniku. Je zde jen krátce, a kdyby šéf viděl, co právě dělá, jistě by ho za to nepochválil. Ostatně práce vyhazovače spočívá v řešení problémů a ne v jejich vytváření. Barmanka se opřela zády o stěnu vedle baru a krátce zamávala přihlížejícím vyhazovačům. Zatímco ten větší z nich s úsměvem udělal totéž, druhý se zmohl pouze na nepříliš věrohodný úšklebek. Než stačila barmanka přejít k dalšímu kroku, vtrhli dovnitř podniku dva muži. Oba vypadali, že už mají dost vypito a jejich potrhané špinavé košile a zablácené kalhoty působily v porovnání s drahými obleky ostatních přítomných jako pěst na oko.

Zatímco se mladší z dvojice mužů nervózně rozhlížel kolem, starší a také mnohem vypasenější muž vykřiknul:
„To si snad ze mě dělaj prdel, né?! Čum na to, brácho! My tady tvrdě pracujem vod nevidim do nevidim a frájové s plnejma prkenicema si užívaj s takovejma babama.“ Oba návštěvníci přešli k barmance, což se ani jednomu z vyhazovačů nezamlouvalo a stoupli si těsně za opilé muže. Zatímco přemýšleli, jestli už zasáhnout, tlustý muž mluvil dál:
„Tak tebe beru, kočičko.“ Ukázal přitom na překvapenou barmanku, která už dlouhou dobu neviděla, aby do podniku přišel někdo takový. „Tady mladej si vezme jednu tu kurvu z pódia, jasný?“ K baru se právě vrátil majitel. V rychlosti přejel pohledem po zákaznících u stolů a s potěšením zjistil, že přítomnost opilých mužů je nijak nepohoršuje, spíše jde o vítané zpestření večera.
„Promiňte pánové,“ řekl, „tohle je slušný podnik pro slušné a především majetné zákazníky. Na takovéhle jednání si tady v Démantu nepotrpíme a být vámi, urychleně se otočím a už sem nikdy nevkročím.“ Tlustého muže jeho slova nijak nezaskočila, nebo si spíše nedokázal v silném alkoholovém rozpoložení uvědomit případné následky.
„Hele, ty vopičáku. Bordel kam chodíme, je dneska z nějakýho podělanýho důvodu zavřenej a já si chci páteční večír užít jako dycky. Takže naval dvě prsatý baby než ti jednu vrazim!“ Majitel s libostí sledoval vzrůstající napětí u stolů a usmíval se. Věděl, že zákazníci se těší na zásah vyhazovačů, který nebývá častý, ale zato velice rychlý a brutální. Chtěl ale z nastalé situace vytěžit ještě víc.
„Pánové, pánové. Asi vám budu muset zkazit večer. Místní bordel, jak mu říkáte, je už pár dnů zrušený. Tedy abych byl konkrétnější - odkoupil jsem ho a s ním i všechen personál. Ovšem nevěste hlavu, neboť po právě probíhající rekonstrukci bude vše, tak jak má být. Já myslím i na méně majetné jako jste vy dva, nebojte se. Prozatím si můžete užít s holkami z okolních ulic. Zdejších krásek je pro vás ale škoda.“ Významně se pousmál, tak aby ho oba opilci viděli.
„Si myslíš, ty hajzle, že se budem zahazovat s nějakou špínou z ulic? Kdoví jaký sračky maj ty štětky v sobě! Já chci pořádnou kozatou kurvu a k tomu nóbl bejvák!“ Pozvednul ruku a výhružně ukázal usmívajícímu se majiteli pěst. Ten krátce kývnul hlavou k vyhazovačům a ti začali jednat. Opilci si toho všimli a otočili se. Tlustší z nich okamžitě dostal ránu pěstí od velkého vyhazovače a opřel se o pult baru, aby nespadl. S mladším mužem druhý vyhazovač pohodil dozadu na zem. V rychlosti vstal a utíkal z podniku, zatímco druhý opilec se nevzdával. Popadl téměř prázdnou láhev od whisky, stojící na pultu, rozbil ji o bar a seknul s ní po větším vyhazovači. Ten uskočil a udeřil opilce pěstí přímo do nosu. Rána odrazila tlusťocha na bar, upustil lahev a oběma rukama se chytl za rozbitý nos, ze kterého tekla krev. Vyhazovač s ním trhnul k zemi a dal mu další ránu do obličeje. Bezvládné tělo poté odvlekl ven. Přihlížející muži byli výkonem vyhazovačů pobaveni a stejně tak jejich společnice a tanečnice u tyčí, které během rvačky přestali předvádět své schopnosti. Barmanka byla potěšena a usmála se na většího z vyhazovačů, který právě přicházel dovnitř. Dokonce ani nevěnovala pozornost svému šéfovi. Ten byl ovšem rovněž potěšen a nevšímal si těch dvou. Prohodil pár slov s barmankou a ta se dala ihned do uklízení vzniklého nepořádku. Situace v podniku se velice rychle uklidnila a všechen personál se opět začal věnovat své práci. Barmanka se otočila k majiteli, který opět pokuřoval doutník:
„Takové pozdvižení by to chtělo častěji, nemyslíš Olivere?“
„Nic se nesmí přehánět, Jessico. Víš přece dobře, že si lidé časem zvyknou a pak… už to není ono.“
„A proto si stále držíš Rachel? Vždyť už je to přes šest let.“
„Jen klid. Vím, co dělám. Takovou kočičku jen tak neseženeš a vím dobře, jak nám to pomohlo. Ale jak se říká, v nejlepším se má přestat a ačkoli sis toho možná nevšimla, já vidím, že už to není, co bývalo.“
„Vážně? Co já vím, tak je Rachel stále špičkou.“
„To ano, ale dlouho to tak nebude. Jen se rozhlédni kolem. Ti chlapi mají doma třicetileté ženské a řvoucí parchanty a rozhodně nechtějí, aby jim to zdejší baby připomínaly.“
„Asi ti nerozumím.“
„Nová krev, Jessico, mladá a neznámá. To je to, co lidé chtějí.“
„Hmm, a máš ji už vyhlídnutou?“
„Ha ha, nebuď tak zvědavá. Až přijde čas, tak uvidíš.“ Oliver poodstoupil od baru a zamířil k pódiu. Během cesty mávnul na tanečnice, ty dokončily své pohyby a odešly do zákulisí. Vyskočil nahoru a z rohu vytáhl mikrofon. Otočil se k sedícímu publiku, které ho s náhlým zaujetím sledovalo. Všichni věděli, co teď přijde a nesmírně se na to těšili. Všech pět společnic usedlo na židle vedle 'svých' mužů. I ony se však těšily na přicházející zlatý hřeb večera.
„Vážení panové a také vy, dámy,“ začal Oliver, „nebudu vás dlouho zdržovat, protože se jistě velice těšíte na hlavní hvězdu Démantu Noci. Na zářící drahokam, kterému se zde v Aberdeenu nic nevyrovná. Klenot, kterému mohou závidět všichni. Troufám si tvrdit, že ani nejlepší Londýnské noční kluby a nevěstince nemají někoho, kdo by se mohl rovnat božské Thalii!“ Oliver odstoupil stranou a vrátil se k baru.