Posel smrti - Milenci a vrazi

XIX - Tygr a Drak

24. 5. 1988 – Japonsko – Tokio - Centrum

Na zemi Vycházejícího slunce se snášely stíny tmy. V centru Tokia se však nezdálo, že by měla přijít temná noc. S příchodem večerních hodin se obvykle rozsvítí neonové poutače, pouliční lampy, výlohy obchodů a mnohá světla mrakodrapů a jen opravdový neznalec by mohl říci, že Tokio pomalu usíná. V okrajových částech města tomu tak mohlo být, ale centrum zůstalo vždy plné života a bylo tomu tak po celou noc. Vysoké prosklené budovy, ve kterých byly kanceláře, sídla mnoha firem nebo jen obyčejné byty se hrdě tyčily nad okolím a v jedné z nich se nacházela také kancelář pana Tokutara. Osobně se setkat s tímto mužem představovalo pro většinu lidí něco jako balancovat na hranici života a smrti. Každý, kdo se s ním kdy potkal věděl, že stačí jen velmi, velmi málo, aby se tento člověk rozhněval a když se tak stalo, bylo lepší být tam, kam jeho vliv a moc nedosáhne. V celém Tokiu se ale takové místo hledalo jen těžko.
Z Tokutarovy kanceláře vyšli dva lidé a oba jasně věděli, co je dnes ještě čeká. Výtahem sjeli do prostorných podzemních garáží, kde nasedli do luxusního černého porsche a vyrazili vstříc noci. Po několika minutách kličkování ulicemi vjel jejich vůz do jiných podzemních garáží, kde zaparkoval a vystoupila z něj mladá, pohledná, sotva dvacetiletá žena s dlouhými černými vlasy a pronikavým pohledem. Málokdo by tvrdil, že tahle žena dokáže být velice nebezpečná a že se dokáže proměnit ve smrtící zbraň. Vstoupila do hlavní haly, která byla moderně vybavena a nastoupila do výtahu. Moc dobře věděla, co dělat a tak okamžitě vybrala patro číslo dvacet dva. Dveře výtahu se uzavřely, a když se o mnoho poschodí výš znovu otevřely, vystoupila z nich šelma ochotná splnit úkol svého pána. Přestože tu nikdy nebyla, věděla kam jít a tak během pár okamžiků zabušila na dveře označené číslem 22-4. Otevřel krátkovlasý obtloustlý muž a pustil ženu dovnitř, protože ji už očekával. Vstoupila do nevelkého bytu, který byl však moderně vybaven. Přímo proti ní byla vkusným dřevěným zábradlím oddělena kuchyně. Po pravé straně byla obrovská prosklená stěna a za ní výhled na město. Nalevo pak byla pohovka s televizí, mnohé poličky a skříňky a také akvárium s rybičkami, vedle kterého byly dveře vedoucí někam dál. Muž z kapsy vytáhl obálku s penězi.
„Dvacet tisíc jenů. Klidně si to přepočítejte.“
„Nebude třeba.“ odvětila žena, přišla k oknu a zaujatě hleděla dolů na ulice. „Pěkný výhled.“
„Ano, to je.“ Muž popošel k oknu blíže a pyšně se rozhlížel po okolí.
„Víte o tom, že splácíte svůj dluh o den později?“
„Ano a… opravdu mě to mrzí. Doufám, že mi to odpustíte.“
„Já ano, nemám s tím problém.“
„To jsem moc rád, děkuji vám.“ 
„To nemusíte. Panu Tokutarovi to totiž vadí.“ Žena v rychlosti udeřila muže přímo do obličeje, poté odskočila stranou a rozeběhla se proti němu, načež přešla do výskoku a kopancem ho narazila přímo zády na okno, které takový tlak nevydrželo a prasklo. Muž se s hrozivým výkřikem zřítil dolů na ulici. Žena se otočila a ve dveřích do vedlejšího pokoje spatřila malého asi osmiletého chlapce. Stál tam s vytřeštěnýma očima a v rukou křečovitě svíral plyšového rudého dráčka. Chvíli na něj hleděla a poté v rychlosti odešla ven na chodbu. Peníze i s obálkou nechala v pokoji. Tady totiž nikdy nešlo o peníze, navíc o tak směšný obnos. Tady šlo o čest a o věrnost, kterou ten muž porušil.

Dole v garážích žena nasedla do auta, ve kterém stále čekal její společník – holohlavý muž v drahém obleku.
„Takže, jak to šlo?“ zeptal se.
„Dobře, pan Hashimoto je mrtvý, možná ho budeme cestou míjet.“
„Výborně, otec bude spokojený. Předpokládám, že svědci nejsou.“
„Byl tam jeden…“
„A postarala ses o něj, že ano?“
„Byl to malý kluk, Ichiro!“
„Ale na tom přeci nesejde. Víš, co řekl Tokutaro.“
„Copak ho mám zabít? Vždyť to je… ohavné.“
„Nejvyšší čas si zvyknout. Takovéhle práce budeš zřejmě vykonávat častěji.“
„To se mi ale vůbec nelíbí, protože na některé věci zkrátka nemám žaludek. Co se ale týče toho chlapce… tak jeho vyřídím. Ne kvůli Tokutarovi, ale kvůli sobě. Vím, že bych toho později litovala a jeho by stejně zabili.“ Žena se vrátila do pokoje a nějakou dobu sledovala, jak chlapec sedí u rozbitého okna a smutně zírá ven. Tisknul se k plyšové hračce a plakal. Věděla, že do příchodu policie nezbývá mnoho času, takže neváhala už ani vteřinu. Zhluboka se nadechla, popadla chlapce, který se pokoušel vytrhnout ze sevření, a vyhodila ho z okna ven. Věděla, že tohle pro ni opravdu není, ale co mohla dělat? Má nechat Tokutara, ať jí zabije? Co nejrychleji se vrátila dolů do auta a během chvíle už oba vyjížděli do ulic.