Posel smrti - Milenci a vrazi

XXI - Nová krev

Samuel seděl v pracovně u stolu, na kterém byla rozsvícená lampička, a psal do tenké knihy. Do pracovny vstoupila Kasumi. Samuel si jí hned všimnul. Vstal ze židle, přistoupil k ní, objal ji a políbil. Ta se pousmála a přešla ke stolu.
„Už zase píšeš?“
„Dělám to rád, vždyť víš.“
„Ano, jen… mi to přijde trochu zbytečné.“
„Vzpomeň si na Mordreda. Kde bychom dnes byli, kdyby si žádný deník nepsal?“
„Takže očekáváš, že to za osm století někdo najde a pomůže mu to odhalit pravdu?“
„Hmm, vyloučit se to nedá, ale hlavně chci mít památku. Vem si, až zestárneme a pak díky tomuhle budeme moci vzpomínat na staré časy a na to, co jsme spolu prožili.“ Kasumi poodhrnula záclonu a sledovala, jak nehlučně padá sníh a jak jsou na obloze červánky.
„Zrovna dneska bych tě raději měla dole. Je Štědrý večer, Samueli, a já myslela, že ho prožijeme spolu. Je to vůbec poprvé, kdy to slavím a byla bych ráda, abych na to mohla v dobrém vzpomínat.“
„Já vím, promiň mi to. Chtěl bych ještě dopsat pár řádků a pak půjdeme dolů, ano?“
„Večeře se bude podávat až za hodinu, takže to je dost času, abych si pročetla, co tu celé měsíce píšeš. Necháš mě do toho alespoň dnes nahlédnout, že ano?“
„Chmm, tak dobře, ale nezapomeň, že to je můj deník a píšu tam dost osobní věci.“
„Ale prosím tě, copak myslíš, že to nepochopím?“ Samuel věděl, že ano, koneckonců má snad tu nejtolerantnější ženu na světě. V rychlosti dopsal to, co chtěl a předal knihu Kasumi. Ta usedla na pohovku, co byla u zdi a Samuel si sedl vedle ní.
„Ještě mi pověz: jak se má Desmond? Je dole v hale?“
„Je a má se k světu, ostatně kdyby se s ním něco dělo, tak se to hned dozvíš. Neboj se o něj.“
„Jen stále nevěřím tomu, že nám to tak hezky vyšlo.“
„Nemusíme mít celý život smůlu.“
„Já vím, lásko, ale obrovské štěstí je už to, že jsme spolu a možná jsem paranoik, ale stále tomu jen těžko věřím a čekám, že se každou chvíli něco semele.“ Kasumi se na Samuela usmála a dala se do čtení.

15. května 1994

Začínám psát tento deník. Jednak to dělám proto, že tím zabiju čas a jednak, a to především, kvůli tomu, abych po sobě něco zanechal. Myslím, že by nebylo špatné, kdybych si tohle někdy po letech přečetl a vzpomněl si na události, co se staly. Kromě toho se nedá ani vyloučit, že tu časem přibude poznámka, která pro mě bude jednou opravdu důležitá.

Dnes jsme s Kasumi a Rachel přijeli do Walesu. Zdržíme se tu dlouho, takže je vcelku slušná šance, že se s Kasumi sblížíme. Mám ji rád a myslím, že ona mě také. Potíže nám dělá jen Rachel, která začíná být nesnesitelná. Doufám, že jí to přejde, jinak za sebe neručím. Vážně nebudu trpět, jak Kasumi sprostě uráží.

19. května 1994

Včera jsem ani nestihl nic napsat, přestože rozhodně bylo co. Ještě teď mě mrazí, když si na to vzpomenu. Přišla sem Akira Watanabe, žena, která v minulosti usilovala o Kasumin život. Akira ji přemlouvala k tomu, aby se s ní vrátila do Japonska a bojovala proti Tokutarovi. Kasumi odmítla a Akira, přestože jï původně nechtěla zabít, se o to pokusila. Ta bitva byla šílená. Když jsem viděl ty dvě, jak si dávají tvrdé a bolestivé rány, skoro jsem nevěřil tomu, že jsou jen z masa a kostí. Zvláštní, co s člověkem udělá touha přežít. Kasumi i přes četná zranění Akiru přemohla a v tu chvíli mi spadl kámen ze srdce. K něčemu podobnému už nesmí nikdy dojít! Včera bylo štěstí, že to Kasumi zvládla, ale příště to tak být nemusí a nevím, jestli bych se s tím vyrovnal, obzvlášť když bych věděl, že mohu zasáhnout. Mám Kasumi rád, ostatně ona je jediná, kdo mě chápe a neopovrhuje mnou. Bože je to tak zvláštní, vždyť to kvůli ní jsme teď tu a máme tyhle starosti. Jakoby mi to ale ani moc nevadilo. Nevím, jestli jsem během těch let v naprostém osamění zešílel, ale jsem rád, že tu mohu s Kasumi být. Strávil jsem s ní noc, ačkoli nedošlo na víc než na objímání a hlazení. Na začátek to není špatné, ale doufám, že dojdeme i dál. Potíž je v tom, že naše minulost nám ten vztah jen zhoršuje. Snad se s tím vyrovnáme.