Posel smrti - Milenci a vrazi

XII - Dokud nás smrt nerozdělí

Nejkrásnější a nejšťastnější den jeho života nastal. Cítil se úplně uvolněný, jakoby se včera nestalo to, co se stalo. Hodil to všechno za hlavu, aby si mohl tento den užít naplno. Nemyslel na to, jak vesničané odvedli otce, ani na to, jak Collier zastřelil Boba a jak z toho byl Ralph smutný. Věděl, že Ralph nebude chtít po tom, co se stalo jít na svatbu, ale byl za to nakonec rád. Byl si jist, že na zámku bude ve větším bezpečí a pohodě, a že si alespoň trochu bude moct spravit náladu napečenými koláčky, na které by jinak musel čekat, až se začne slavit v kavárně. Adrian sice sám sebe považoval spíše za ateistu, ale ani po událostech s Valentinou neměl k církvi vyloženě odpor. Navíc, Rachel, jak zjistil, věřící byla, i když asi taky ne nijak silně, ale svatbu v kostele si moc přála, takže proč se trochu neobětovat, obzvláště když jí tím udělá radost.

Konečně se dveře kostela otevřely a svatební průvod začal vcházet dovnitř. Oba budoucí novomanželé vcházeli společně za doprovodu varhan, hrajících Wagnerův Svatební pochod. Adrian měl černý frak. Sako ukončené kousek pod pasem s dlouhými šosy. Pod ním měl bílou košili s tmavým motýlkem. Kalhoty s lampasy a na hlavě vysoký černý cylindr. Hůlka, kterou používal k opoře výborně doplňovala celý komplet. Vypadal opravdu důstojně a sálala z něj velká moc. Rachel jdoucí po jeho pravici měla sněhově bílé šaty. Korzet upevněný pod rameny s výstřihem do tvaru srdce jí nechával volné, nekryté paže. Sukni měla krajkovou, ukončenou jen pár centimetrů nad zemí. Kolem okraje na přední části měla jemně zlatavé zdobení ve tvaru rozpínajících se větví stromu. Pas byl zvýrazněn stříbrnou broží se zasazeným tmavě červeným rubínem. Jemný závoj spadající do úrovně pasu měl krajkový lem, do kterého bylo zasazeno několik malinkých křišťálů. Byl upnutý na blyštivé čelence, která zdobila její sepnuté rudé vlasy. Za nimi šli jakožto svědci Edward s Markem. Průvod ukončovala družička Denise a za ní už přicházeli hosté. Bylo jich dobře přes dvě desítky, tedy mnohem víc, než Adrian očekával vzhledem ke včerejšku. Na přání Rachel pozval kde koho, aby se tak alespoň všichni přesvědčili, že je zcela normální, na rozdíl od jeho otce. Rachel věřila, že taková událost významně pozvedne už takhle dost chladné vztahy mezi Gordony a ostatními. Hosté usedli do lavic a síň se uzavřela. Oba mladí lidé stáli u oltáře před otcem Furasem, který nedokázal skrýt nadšení. Vždyť šlo o první svatební obřad, který se zde za jeho přítomnosti uskuteční a navíc mělo jít o svatbu takového významu! Když se hluk v síni zcela utišil Furas spustil svoji předem připravenou řeč:
„Adriane a Rachel, rozhodli jste se uzavřít manželství. Ptám se vás před církví a před Bohem: je toto vaše rozhodnutí svobodné a upřímné?“
„Ano,“ odpověděli bez zaváhání jeden po druhém.
„Chcete si slíbit lásku, úctu a věrnost. Ptám se vás před církví a před Bohem. Zavazujete se k tomu opravdu na celý život?“
„Ano.“
„Chcete založit rodinu? Ptám se vás před církví a před Bohem. Přijmete děti od Pána Boha ochotně a budete je vychovávat podle božího zákona?“
„Ano.“
„Nyní svá rozhodnutí potvrďte slavnostním slibem a podáním ruky.“
Adrian se zhluboka nadechl, aby ovládl rostoucí napětí a spustil:
„Já, Adrian Gordon, odevzdávám se tobě Rachel Blakeová a přijímám tě za manželku. Slibuji, že ti zachovám věrnost, že tě nikdy neopustím a že s tebou ponesu všechno dobré i zlé až do smrti. K tomu ať mi pomáhá Bůh. Amen.“
Nyní totožnou řeč odříkala Rachel: „Já, Rachel Blakeová, odevzdávám se tobě Adriane Gordone a přijímám tě za manžela. Slibuji, že ti zachovám věrnost, že tě nikdy neopustím a že s tebou ponesu všechno dobré i zlé až do smrti. K tomu ať mi pomáhá Bůh. Amen.“
„Ať Bůh ve své dobrotě upevní váš slib, který jste vyjádřili před církví a naplní vás svým požehnáním. Co spojil Bůh, ať člověk nerozlučuje!“