Byl jsem šťastný. Bylo ráno a já se probudil vedle Lucie-té nejkrásnější holky, kterou jsem kdy potkal. Byl jsem jako v nebi. Vykradl jsem se pomalu z ložnice a připravil nám snídani do postele. Když jsem se vrátil i se snídaní na tácu, Lucie už nespala.
L: ,,Dobré ráno."
M: ,,Dobré." Posadil jsem se vedle ní na postel a odhrnul peřinu, abych na to místo mohl postavit tác. Když jsem se ujistil, že tác bezpečně stojí, otočil jsem se k ní a párkrát jí políbil.
L: ,,To si nemusel."
M: ,,Tak já to zase klidně odnesu." Zasmál jsem se a chtěl tác zvednout.
L: ,,Nee!😂Takhle jsem to nemyslela. Chtěla jsem jen říct že je to od tebe hezký."
M: ,,No tak že jsi to ty tak já ti to tu nechám😂. Dobrou chuť.
L: ,,Dobrou." Pustili jsem se do jídla.
Po snídani jsem umyl nádobí a Lucie byla v koupelně. Potom za mnou přišla.
L: ,,Ukaž, já ti pomůžu." Vzala talíř a chtěla jo umýt.
M: ,,Neexistuje! Jsi host. Já to udělám."
L: ,,Dobře."
Pak byla celkem dlouhá chvíle mrtvolného ticha. Bylo slyšet jen zvuk kapek vody odrážejích se o dno dřezu.
Vlastně, takové ticho bylo až do doby, kdy jsme byli na cestě na urgent.
L: ,,Maty?"
M: ,,Ano?"
L: ,,Co teď s námi vlastně bude?"
Tahle otázka mě celkem zarazila. Sám jsem totiž nevěděl, jak to mezi námi vlastně je.
M: ,,To je na tobě. Jestli chceš, abychom byli jenom kamarádi, tak to budu plně respektovat...😔"
L: ,,Ale ne, ty ťunťo! Já chci s tebou být. Miluju tě. Ale jestli ty se mnou být nechceš..."
M: ,,Na to ani nemysli! Miluju tě od první chvíle co jsem tě uviděl."
Lucie se začala červenat.
L: ,,A budeme se schovávat, nebo to necháme být?"
M: ,,Jak chceš. Ale já si myslím, že nemame potřebu se schovávat."
L: ,,To je dobře, já si totiž myslím zo samý." Usmála se na mě a políbila mě.
Já už nic neřekl. Jen jsem svoje prsty propletl s těmi jejími a pokračovali jsme v cestě.
Když jsme vcházeli na urgent, dění, co se na mě doposud dělo jako by někdo zastavil. Jako bych se koukal na film a tlačítkem STOP si ho přizastavil. Všichni jako by měli v sobě nějaký magnet se na nás upřeně dívali. Mávnutím rukou jsme je pozdravili a prošli chodbou na lékařák. Když jsme zašli za roh, stačil jsem se na chvíli ohlédnout. V tu chvíli, kdy jsme jim zmizeli z očí jako by někdo stistknul na ovladači tlačítko SPUSTIT, a všichni se bezeslova vrátili ke své práci. Když jsem za námi zabouchl dveře lékařáku, oba jsme se začali smát.
M: ,,Viděla jsi je?!😂Ty pohledy. Bylo to jak v nějakým filmu😂!"
L: ,,Přesně!😂A ještě jak si na ně mávl😂. To bylo nejlepší."
Já jsem k ní přišel a chytl jí za boky.
M: ,,Miluju tě!"
L: ,,Já tebe!" Políbili jsme se.
Pak jsme se převlékli a odešli zpátky na příjem. Najednou, ta nedávná historie jako kdyby se opakovala. Zase někdo stiskl tlačítko STOP! Zase se na nás upřeně dívali. Nám To ale bylo jedno. V tom dlouhém tichu se najednou ozval zvuk, jako by někdo odhrnul závěs u lůžka. Nikdo si toho ale nevšiml. Až se ozvalo...
N(ěkdo): ,,Lucinko?!"
