Dlouho po té puse jsme se s Lucií míjeli. Mluvili jsme spolu jen v nejnutnější případech nebo na sále. Mrzí mě to. Záleží mi na ní, i když se známe tak krátce.
Byl jsem zrovna po noční. Ale jsem na lékařák. Vešel jsem do místnosti a spatřil Luciin zaražený pohled.
M: ,,Promiňte, počkám venku."
Otočil jsem se a chtěl odejít.
L: ,,Vy promiňte, už jsem na odchodu."
Střetli jsme se ve dveřích a ani jeden jsme nevěděl, kam máme uhnout, aby ten druhý mohl projít. Nakonec jsem Lucii pustil a ona se rozešla chodbou na příjem. Dlouho jsem se odhodlával k tomu, něco říct. Naposledy chvíli jsem to ale stihl.
M: ,,Lucie!" Otočil jsem se za ní.
L: ,,Ano?" Otočila se také.
M: ,,Víte, já...chtěl jsem si vyříkat to, co se mezi námi stalo..." ona mě ale přerušila.
L: ,,Já teď ale nemám čas. Musím na příjem. Tak večer v Non-stopu? Třeba v 8?"
M: ,,Dobře, budu tam. Zatím. Příjemnou službu."
L: ,,Děkuju." Každý jsme se zase otočili. Ona šla na příjem, já na lékařák. Převlékl jsem se a šel domů, kde jsem okamžitě padl do postele.
Celý den jsem na ten večer nemohl přestat myslet. Pořád jsem vymýšlel, co Lucii asi řeknu. Že to byl jen omyl? Ale to přece není pravda. Já to tak nevnímám. Nemohu jí lhát. Ale co když ona to tak nemá? Co když ona to bere jako úlet? Budu akorát za blbce. Akorát se tím zhorší náš, řekl bych, kamarádský vztah.
Nemohl jsem se těmto myšlenkám ubránit. A to ani ve chvíli, když jsem si pustil svůj oblíbený film.
Celý den jsem nějak přežil, vlastně ani nevím, co jsem měl k obědu.
Teď už sedím v Non-stopu a čekám, až přijde Lucie. Bylo 20:05. Začínal jsem být trochu nervózní. Co když nepřijde? Nechá mě tu? Rozmyslela si to? Moje obavy jsem ale za chvílí mohl hodit za hlavu. Konečně si ke mě přisedla. Obědnal jsem nám víno.
L: ,,Tak povídejte."
M: ,,Víte, chtěl jsem vám vysvětlit tu pusu. Nechal jsem se asi unést. Byl to dost těžký den..."
L: ,,Nemusíte mi nic vysvětlovat. Myslím, že bude rozumné na to zapomenout a zůstat přátelé, co myslíte?"
M: ,,Máte naprostou pravdu."
L: ,,Ale, jestli vám to tedy nebude vadit, jako kamarádka vám chci nabídnout: Nebudeme si tykat?"
M: ,,Souhlasím. Maty."
L: ,,Lucie.
Na to, že jsme si potykali jsme se jemně políbili. Ovšem, když jsme se odtrhli, radovali jsme se hluboko do očí toho druhého. Zase jsem se v nich topil. V těch přenášených očích. Bylo to, jako bych se propadl do snu. Začali jsme se přibližovat. Znovu jsme se políbili. Znovu. Znovu. A znovu. Potom se Lucie odtrhla.
L: ,,Maty, právě jsme si řekli, že je rozumné být pouze přáteli."
M: ,,Ano, odteď už budeme jenom rozumní. Tohle byla náš poslední polibek."
Lucie jen přikývla, ale znovu mě políbila. Líbali jsme se dlouho. Pak jsem si ale všiml, že nás všichni pozorují. Odtrhl jsme se tedy a pošeptal jí do ucha.
M: ,,Vezmu si věci a pojď. Bydlím za rohem."
Lucka si vzala věci, já hodil na stůl dvoustovku a spolu jsme vyběhli ven na ulici. Nočním městem jsme celou dobu běželi, až jsme konečně stáli u mě před bytem. To odemykání bylo snad nekonečný. Padli jsme do bytu, zabouchli dveře a okamžitě se na sebe vrhli.
.
.
.
