Je už večer. Unaveně se ploužím chodbami a doufám, že za chvíli otevřu dveře lékařáku a lehnu si na pohovku. Od rána jsem se nezastavil. S Lucií jsme se vlastně od příjezdu do nemocnice ani neviděli. Byl to fakt šrumec.
Konečně vidím dveře, které stojí mezi mnou a tou pohovkou. Moc dobře vím, že stačí jen vzít za kliku a pak už si můžu hovět na pohovce. Vlastně bych to tak udělal kdyby...
M: ,,Jeeee, ahoj lásko." Podívám se s úsměvem na Lucii, která se válí na pohovce. Na venek vypadám možná klidně, odpočatě a nerozhozeně. Opak je ale pravdou. Pod tím to hábitem, který tvoří široký úsměv se skrývá mnoho emocí. Nedokážu to popsat. Vztek. Lítost. Šťestí. Úleva. Únava. Bolest. Radost. Nervozita. Nějak se to ve mě vše míchá.
L: ,,Ahoj." Políbí mě, když se nad ní drobed nahnu.
L: ,,Jsem úplně mrtvá."
M: ,,Jo? A co by si moje paní přála na oživení? Ještě jednu šichtu a nebo takovou malou soukromou oslavu na rodinné chatě?" Usměju se na ní.
L: ,,Myslím, že ta druhá možnost je lepší. Převlíknem se a vrátíme se na chatu?"
M: ,,Jasný. Šup. Vstávej."
Převlékli jsme se a vyrazili zpět na chatu.
Spím. Teda...alepsoň myslím. Mám černo před očima. Po chvíli už ale vnímám zpěv ptáků lesa. Normálně miluju takovéhle vstávání, po včerejším dní si to ale mohli odpustit. Pak už mi do očí skrz víčka pronikají sluneční paprsky a já okamžitě vím, že je ráno. Pomalu otevřu oči a když se rozhlédnu, Lucka ještě spí. Dám jí pár polibků na tvář. Pak už cítím, že i jí proniklo světlo slunečních paprsků do očí. I ona má ráno.
M: ,,Dobré ráno, lásko."
L: ,,Dobré." Nadechla se čerstvého vzduchu, který do místnosti pronikal přes otevřené okno. Okenní tabule mírně pootevíral lehký vítr, který tam venku vál. Trochu to dělalo randál, ale nám go vůbec nevadí. Je to tu tak krásný, že to nic nemůže zkazit. Teda, až do dnešního dne jsem si to myslel. Ale nepředbíhejme.
Celý den jsme se jen tak poflakovali po včerejším úmorném dni a užívali si ten božský klid. Byli jsme spolu sami. Jenom já a ona. Ta chvíle, na kterou jsme čekal tak dlouhou. Jen ti ptáci nám do toho pěli.
Znovu přicházel na řadu bod 2.
M: ,,Luci?"
L: ,,Ano?"
M: ,,Nevím kde mám začít. Chci se tě už dlouhou dobu na něco zeptat..."
Najednou jsme na cestě k chatě zaznamenal auto. Lucka se rozběhla k bráně. Zase mi to někdo překazil. Já toho někoho snad roztrhnu. Kdo to bude tentokrát? Přišel jsem k bráně, kde už stála Lucie a s někým se tam vybavovala.
L: ,,Promiňte, kdo jste? Tady nemáte co dělat. Tohle je soukromý pozemek, dole na cestě máte ceduli."
N(ěkdo): ,,Matýsku prosím tě, řekni tady slečně kdo jsem."
L: ,,Vy se znáte?" Podívala se na mě tázavě. Já jsem si odkašlal a začal.
